Gellar, promiň, ale tento článek je strašně jednostraný. Tvým jediným
argumentem je ulehčení v utrpení. Podívejme se na to ale jinak. Cose děje s
člověkem, který trpí? Mění se, přemýšlí a stává se z něj člověk jiný. Vidí
věci jinak, jinak posuzuje a hlavně přestává odsuzovat. Myslíte si, ok, ale
na co je to člověku, který umírá?
No, tak zaprvé se může usmířit s lidmi okolo, odpustit (kouzlo odpuštění od
umírajícího se musí zažít), napravit své svědomí, aby mohl umřít klidně.
Nevěříte v NIC po smrti? Pak byste nemuseli věřit ani v prenatálním období
tomu, že se narodíte (viz příběh, jak si povídaly dvojčata-hele, věříš v
matku? Seš blbej? Nikdo ji nikdy neviděl!).
A přikázání nezabiješ-Gellar, když se v něčem nevyznám, tak to nepíšu-zní
první pravidlo, který nás na fakultě naučili. Víš proč je pro věřícího jeho
utrpení důležité? Protože srkze něj si může "zasloužit" spásu bez utrpení
v očistci. Tam je to takto-na zemi zaplatíš desetníkem milionový dluh, ale
v očistci je to právě naopak. Na bludné duchy nevěříš? Jsou to duše z
očistce, velmi trpící a často taky pěkně agresivní. Já být Tebou, tak si s
tím tolik nezahrávám. Je spousta věcí, kterým nerozumíme a kdo jsme,
abychom rozhodovali o čase své smrti. Mohla jsi snad rozhodnout o tom, kdy
se narodíš? Právo na život Ti bylo dáno, neměla jsi jej sama od sebe.Stejně
tak je to se smrtí. I když jsi nevěřící, stejně můžeš je "věřit" že nic
po smrti není.