Před několika dny jsem si k příležitosti osmdesátého výročí jeho smrti přečetl Wolkerův Svatý kopeček. Jo, opravdu to smrdí strašnou spoustou sentimentu, ale v období přípravy na vylétnutí z hnízda na to širé kruté nebe je to asi celkem normální… No a ta dávka sentimentu byla opravdu zničující.

Tak jsem si vzpomínal na své zážitky a prožitky ze Svatého kopečku. Pro vás netušící připomínám, že se jedná o malebné městečko u Olomouce. Vlastně popravdě ani nevím, zda se ve skutečnosti jedná o město, ale berme jej tak. Vlastně to není důležité. Já tam byl totiž jen jednou a to na prohlídce místní dominanty – zoologické zahrady. Byl jsem malinké dítě, asi dvanáctileté (možná ještě míň), a do zoo mě tehdy vzal otec. Mělo se jednat o takovou tu procházku dítěte s tatínkem, s nímž nežije. Snad někdo víte, o čem mluvím. Je to otcovská hloupá snaha o vrácení ztracených chvil…

Vlastně takové věci vnímám až teď, kdy si uvědomuju, že to bylo naposled, kdy mě otec někam vzal. A proto taky ta dávka sentimentu. Nejdůležitější však je, že pro dětská očka je to vážně úžasná věc, taková olomoucká zoologická zahrada. Vlastně je to asi nejhezčí zahrada, co se může honosit mou návštěvou… Pro ty z vás, kteří nemáte to štěstí a zkušenost, přibližuji, že momentálně má tato zoo asi nejvzácnější druhy zvířat v republice, přidejte prosklené výběhy, výborně udržované okolí… Ano, asi tak nějak ji mám zafixovanou.

Já tenkrát zažíval opravdovou duševní extázi, neboť zvířata odmalička miluju. Nejvíc mě fascinuje jejich podobnost k nám lidem. Vlastně naše k nim, protože naštěstí také patříme mezi zvířata a ne třeba balvany, i když i výjimky potvrzují pravidlo. Takže si někdy zkuste udělat malou demonstrativní procházku po zoo a představte si ty tvorečky ve výbězích jako sobě rovné…

Víte, já začal někde u medvědů. Byli nádherní, s takovými bílými bříšky a černou srstí všude jinde. Velcí, milí, lebedící, převalující se. Ve skutečnosti ovšem prý velmi nebezpeční. V tomto mém medvědím klamu mě utvrdil i jejich kodiak, jehož bych si nejraději vzal i domů, neznát jeho přezdívku. Lidožrout… Jo jo, tichá voda břehy mele, co?

Další na řadě byla opravdu speciální zvířátka – siamang a hrošík liberijský. Siamang je opička z rodu gibbonů. Ve skutečnosti ji asi těžko uvidíte, ale zato když si trošku přivstanete, nebo vydržíte do večera, neuniknete síle jejich hlasu. Křičí na celé kolo a je to vážně úžasné. Váže se k tomu i jedna legenda, vyprávějící o zhrzené lásce prince k princezně. Ten princ se na ni vykašlal a bohové na něj svrhli kletbu, jež z něj udělala opici. Křičí, aby přivolal svou princeznu a odprosil tak své hříchy. Marně! Hrošík je vlastně menším bratříčkem oněch postrachů řek… Žije celý den schovaný v bažinatých lesích a nevylézá, pokud k tomu není donucen. V noci ovšem tajně vyjde a vykoná své potřeby, jež v lesíku vykonat nejdou. Hlasitý je ovšem také dost… No hold, jak se říká, od země ho nejde vidět, ale slyšet je na tři hony…

Celkem mě zatrnulo při zjištění té spousty nepravd vyprávějících se o různých zvířátcích. Určitě znáte to o králi zvířat. Víte, že lev je vlastně nejlenivější ze všech kočkovitých šelem? Jeho lenivost jej dohnala dokonce k životě ve skupině. Má to sice své nevýhody, jakou je bezesporu boj o vůdcovství, ale pořádná hříva to vše vyřeší. Nese to ovšem spoustu výhod. Bezesporu vlastnit celý harém udržovaných lvic se záviděníhodnou postavičkou není k zahození. Uvážíte–li, že potravu loví také výhradně lvice. V tomto ohledu je lev spíše králem lenochů… Takže pokud ve vývoji před tímto stádiem následoval boj za emancipaci samic a vše dopadlo takhle, těším se, jak to dopadne u nás. Zdravím sufražetky… No a dalším takovým zvířátkem hodným k zapsání do knihy mýtů je určitě piraňa. Je zvláštní, že takováhle rybička, kterou všichni známe z onoho amerického braku pečlivě nám popisující jejich snahu sežrat vše, co se objeví v cestě, žije celou dobu vlastně bázlivým životem. Pohybuje se zásadně ve velkých hejnech. Léčí si asi svou frustraci ze slabosti… Jo, zdání klame…

No a pak jsem narazil na svá nejmilejší zvířátka. Děti noci se jim také říká. Vlci. V olomoucké zoo jich mají spoustu a dokonce i čtyři různé druhy – rudé, pyrenejské, kanadské a nám nejznámější euroasijské. Toto zvířátko je vážně úžasné. V přirovnání se pohybuje kdesi v druhém tisíciletí před našim letopočtem – trvá tam stabilní matriarchát. Oficiálně je sice v čele samec a samice, ale mezi námi vám řeknu rovnou, že samice má hlavní slovo. Je nejsilnější, rodí mladé, tak co by ne? Troška smůla je, že samci se za ní celkem často schovávají. Ovšem pokud by si je chtěl někdo brát za vzor, dejte si pozor, protože za samici se schovávají pouze v době klidu (relativního). Když jde do tuhého, vystartují a útočí hlava nehlava. Jinak jsou celkem neškodní jako jedinci. Smečka je pro ně vším. Je to taková ta správná férovka…

No, abych to nějak rozumně zakončil, vzpomenu si ještě na užovku tchajwanskou. Toho hada bychom potřebovali asi celkem často a ve spoustě oblastech. Domorodci ji totiž využívají místo koček. Je účinnější, spolehlivější a méně náročná. Pochopitelně v lovení potkanů a podobné otravné havěti…

No a teď už snad jen slova klasika: \„Nezáleží na tom, že vůl je vůl, chyba je, dělá-li se z něho lev.\“ (Karel Čapek)