Harald Tondern se narodil v roce 1941. Svoje první povídky zveřejnil už na střední škole. Asi měl úspěch, jinak by v psaní dál nepokračoval. Nyní žije a pracuje v Hamburku jako autor a redaktor na volné noze. Kromě povídek v časopisech napsal také několik románů a rozhlasových her.

Příběh knihy začíná návratem Mika –hlavního, ehm.. řekněme hrdiny z Indie, kde žil několik let. Za tu dobu se naučil mnohé o indické kultuře a náboženství, čehož brzy využil, to všem nemohl tušit. Mikovi rodiče se rozvedli a on se sestrou a matkou odletěli zpět do Neměcka, zatímco jeho otec v Indii zůstal spolu se svou novou přítelkyní. Doma mu to s matkou moc neklapalo, hádali se a tak se rozhodl, že si najde byt nebo alespoň pokoj. Měl docela štestí, protože potkal Danu, dívku ze stejné školy, která bydlela spolu se svými přáteli v jednom bytě a jeden pokoj se zrovna uvolnil… Velmi brzy se se svými novými spolubydlícími seznámí a o některých se dozví věci, které by onen dotyčný zveřejnit určitě nechtěl. S Danou si rozumí ze všech nejvíce, dokonce se do sebe brzy zamilují ( ACH… :). Bohužel bude to právě Dana, kdo jej seznámí s extází a marihuanou, i když s tou už vlastně nějaké zkušenosti má. Divil bych se, kdyby někdo po šesti letech prožitých v Indii neměl…

Příběh se zamotává stále více a Mike zjišťuje, že není cesty zpět. Nejprve je s Danou málem nachytají policisté přímo po požití extáze, kterou ovšem spolkne pouze Dana, později Mika málem zabijí najatí vrahouni. Mezitím se jeden z Daniných spolubydlících dozví o Mikových znalostech a poprosí jej o článek k chystané mega party v indickém stylu. Všechno je přísně utajováno, protože akce je povolena jen tak napůl…

Děj má docela překvapivé okamžiky a ačkoli knihy o drogách bývají docela drsné, pro ty z vás, kteří jste četli- My děti ze stanice zoo-bude tahle kniha jako pohádka před spaním. V téhle knize není nic složitého na pochopení, ani žádné metafory či náznaky. Prostě pohodové čtení a navíc se dozvíte něco málo o Indii a jejím náboženství. 70%