Všichni dobře víte, že ve školní knihovně je kromě spousty knih (které si nikdo nepůjčuje), kopírky, pana Milaty a jedné nové paní taky několik docela solidních počítačů s internetem. Dnes už téměř všichni studenti s počítači umějí zacházet, a tak není divu, že je o ně velký zájem. Z původního počtu čtyř (to bylo v době, kdy jsem se jako poplašený primán obával každé další hodiny prof. Pieczonky) se škola za těch sedm let úspěšně zmohla na další tři či čtyři počítače, které postupně procházely a procházejí různými stupni modernizace a oprav, podle toho, jak je studenti stíhají likvidovat. Najít referát, odpovědět na e-mail či pouze na poslední chvíli stáhnout seminární práci do ZSV je dnes mnohem jednodušší.

Původní záměr, pořídit do knihovny několik počítačů za účelem usnadnění práce a studia žákům našeho milého ústavu, byl zajisté velmi ušlechtilým a milým krokem vpřed. Kdo se o zavedení počítačů do knihovny zasloužil, bohužel nevím, ale jistě by svého činu dnes velmi litoval, kdyby viděl, jak se jeho idea pilně se učících a soustředěně surfujících studentů zvrhla v bohapusté rychloklikání myší, ve snaze zlikvidovat co nejvíce virtuálních protivníků. Je mi upřímně líto všech maturantů, kteří se třesoucím krokem pomalu vydávají každou přestávku ke svatyni pana Milaty v naději, že snad konečně uzří alespoň jednu volnou židli před některým z blikajících monitorů nastavených na nejnižší možnou frekvenci, aby mohli na poslední chvíli vyplnit přihlášky na své školy, zjistit si nějaké důležité informace nebo se alespoň pokusit najít vysokou školu, kam by brali bez přijímacího řízení a navíc s průměrem do 2,45. (Kdybyste něco našli, dejte mi vědět.).

Skutečnost je bohužel jako vždy jiná. Krutá a bolestivá jako úder kladiva. Už při vstupu do knihovny vás naprosto ohluší zvuk, který byste nejspíš zařadili někam na dětské hřiště a jediný pohled po místnosti vás přesvědčí o tom, že vaše cesta byla opět marná. Všechny počítače a židle jsou totiž beznadějně obsazené minimálně polovinou \„primy\“. Všichni tito teprve (kolik mi mohlo být v primě?) řekněme jedenáctiletí \„studenti\“ mají spuštěno minimálně pět či šest oken, v každém jednu hru a dva, ti zdatnější dokonce tři chaty.

Při rezignovaném odchodu se kolem vás jako hejno kobylek prosmýkne skupinka sekundánů a velmi systematicky a chytře začne od počítačů odstraňovat již dříve zde nahromaděné hloučky primánů, sedících na každé židli minimálně po třech. Při slovech, kterými se navzájem při této nedobrovolné výměně míst častují, by se musel červenat i kdejaký havíř. V občasných chvílích ticha (ano i tyto jsou zde možné!!) jsou spoza monitoru pana Milaty slyšet tiché věty typu: \„Tady se nesmí hrát hry\“ nebo \„Kolikrát vám mám říkat, abyste to vypnuli.\“ Tímto samozřejmě nechci nijak shazovat jeho práci. Dělá co může a stojí jej to obrovské úsilí udržet najednou v provozu alespoň polovinu zavirovaných počítačů. Bohužel je vidět, že na udržení pořádku a dohlížení nad dodržováním řádu knihovny nestačí, což mu nemůžeme mít zlé, protože to opravdu nepatří do popisu jeho práce a pochybuji, že má něco podobného napsáno ve smlouvě.

Situace v knihovně je jednoduše naprosto katastrofální a mnohdy na ty drzé výrostky neplatí prosby ani hrozby. Netvrdím, že my jsme byli jiní, ale nebyli jsme ani stejní a měli jsme ještě alespoň trochu respekt a úctu ke staším. Jistá snaha zamezit podobným situacím již zde byla. Sice velmi chabá, ale byla. Bylo natisknuto několik papírů formátu A4 na kterých byl velkým černým písmem stanoven provozní řád knihovny. Několikrát jsem byl sám svědkem, že si toto někdo dobrovolně přečetl, ale jen proto, aby věděl, co, že se to vlastně chystá použít jako podložku pod myš.

Vypadá to, že prozatím budeme nuceni brát spravedlnost do svých rukou a občas použít i mírně ostřejších prostředků k dosažení kýženého místa před špinavou školní klávesnicí. Někdy postačí obyčejný restart a zklamaný a smutný primán uvolní své místo, jindy je třeba vysvětlit stávající situaci trochu jinak. Však ony se jim uši zase srovnají. Každopádně by bylo velmi moudré a vhodné, kdyby se do těchto našich žabomyších sporů vložil někdo \„kompetentní\“ a pokusil se mirně natvrdlou a přidrzlou generaci nastávajících olympioniků a géniů našeho národa přesvědčit o tom, že školní počítače tady opravdu nejsou jen pro ně, a že hrát hry by na nich opravdu neměli.