Celá akce začala poněkud brzy, již v šest hodin, přesto se sál brzy po otevření naplnil milovníky kvalitní hudby. Neznám sice úplně přesné číslo, ale tuším, že se prodalo téměř všech sto lístků. B.o.Ďáci sice trochu remcali, že sto je málo, vždyť jen Vánoční hlomozzz ve školní jídelně si přišlo poslechnout více než sto deset lidí, bohužel Reflex není nafukovací a být tam ještě víc lidí, asi bychom neměli kde pařit. (Kluci si stěžovali, že na jejich písničky nikdo netančí, a tak jsme si s přáteli řekli, že s tím něco uděláme.)

Hned první písničkou (Ďuraj) dali kluci najevo, v jakém stylu se ponese téměř celý večer, a zdálo se mi, že ti rodiče kluků z kapely, kteří pozvali i dědu s babičkou, začali velmi brzy litovat, že tak učinili :) Dvě řvoucí elektriky a hlas jako ochraptělý Kája asi nejsou tím pravým pro uši našich milých prarodičů. Za téměř roční fungování B.o.D. se klukům podařilo napsat a jakž takž úspěšně nacvičit skoro dvacet písní, přesto se jim zdálo, že je to málo, a tak si na pomoc přizvali kamarádky z nové gymplácké kapely Déjà vu, absolutní vítězky třináctého ročníku soutěže Platinový páv. Vzhledem k malému nedorozumění při domluvě ohledně techniky, došlo k tomu, že bylo přivezeno málo mikrofonů, a proto byla děvčata nucena půl hodiny před začátkem koncertu absolvovat rychlokurz ve hře na elektrickou kytaru. Skoro všechny písničky se totiž holky učily na akustických kytarách a na těch měly také ten večer hrát. No řekli byste do nich, že nikdy dřív nedržely v ruce elektrickou kytaru?:) Navíc byli diváci ochuzeni o společnou písničku všech tří gympláckých kapel (pracovně bych toto hudební uskupení nazval: Dežova Blondýna dostala do Xychtu:), která byla původně v plánu.

Přestože se svým výkonem nebyly holky příliš spokojeny, diváci je odměnili bouřlivým potleskem, protože, děvčata: Myslete si co chcete, důležité je, co se líbí posluchačům a těm se to líbilo VELMI. Po Déjà vu nastoupili na scénu opět B.o.D. a přitáhli na, ehm, parket ještě větší skupinu tančících lidí. I když ani při vystoupení Déjà vu nebyl koberec pod pódiem úplně prázdný a myslím, že jsme svým tanečním výkonem přesvědčili všechny, že tančit se dá skutečně na cokoliv. (Můj děda jednou prohlásil, že dokáže tančit i na státní hymnu, asi budu po něm :)

Na závěr si kluci ještě trochu postěžovali na nedostatek kvalitních trumpetistů (píseň: Trumpeta) a jako přídavek nám předhodili Holuba Dópňáka, nejhlasitější a nejuřvanější písničku, jakou jsem od nich kdy slyšel. Najednou bylo osm hodin a i přes mocné volání po dalším přídavku byl konec. Celý večer se nesl ve znaku silné improvizace, prasklých strun a zběsilého tančení na rudém koberci :), přesto to byl koncert naprosto skvělý a úžasný, co mi (a nejen mně) dost vadilo, bylo naprosto špatné nazvučení, například jeden mikrofon na bicí je vskutku žalostně málo. Ale snad se pan Kuřátko do příště umoudří a polepší se.

Co říci nakonec? Snad bych jen mohl oběma kapelám poděkovat za bezvadný večer a popřát jim hodně muzikálních (i jiných) úspěchů do budoucna. Tak ať vám to hraje!