Kritika všemožných školních nešvarů – v minulosti oblíbené téma tady na Saturnu. Nechápal jsem slepotu, lhostejnost a ledabylost lidí k problémům, na které jsme upozorňovali. Teď jsem zase o krok dál. Byl jsem jeden z mála, kterému se nelíbilo tahání za ucho, teď mi nezbývá než následovat ostatní – nechám se tahat za ucho dobrovolně. Vyždímali jste ze mně poslední kapky slovní upřímnosti, podlehl jsem, budu mlčet navždy.

Uvědomil jsem si postavení, v němž se nacházím. Každý kantor tvaruje figurky podle svého. Když některá figurka zlobí, přitvrdit, mačkat a ohýbat. Pakliže zlobí hodně, u závěrečné zkoušky přidržet hlavu pod hladinou, ztrestat. Vše je dáno mezi řádky.

Z druhé strany.

Zabavili nám fotbalový míč. Jak víte, déle než do konce vyučování si kantor nemůže nic zabaveného nechat. Ale všimněte si, jak exemplárně to působí, když si ho nechá do konce školního roku. Jak výchovné, odstrašující. Míč několik měsíců neuvidím. Co jsem komu udělal?

Stejně jako tohle – zákaz chodit do jídelny spodním vchodem na oběd i mimo přestávku. \„Běžte vrchem jako všichni ostatní\“. Ale ano, plivneme si, zanadáváme si. Tfuj to je pomatená ženská, ona tady snad opravdu bude stát a hlídat i po konci přestávky … Když zazvoní, zavře před náma dveře a odchází … Ruplo ji v bedně. Jak ale mohla poznat, že nás šest slušně vychovaných jedinců nepatří do stáda tupců. To oni se snaží prodrat spodem kdykoliv, jakkoliv, ne my. Já podlehl, šel jsem naokolo, přestože mám třídu hned u jídelny. Pravidla jsou pravidla, na oběd se do jídelny chodit spodem prostě nesmí, nikdy. Co jsem komu udělal?

Nikomu jsi neudělal nic, patříš jen od nebezpečné skupiny a než se zabývat tím, jestli se ti dá věřit, byl jsi ztrestán.

Čtvrtletí odkrylo opravdové hajzlíky. \„Ti nám zas dají ředitelské důtky, že se nepřezouváme a že chodíme kouřit. Jsou to potvory. Vždyť já jsem se dneska i přezul!\“ Toaletní papír. Jo, jsme u toho zase. Jenže 19 000 korun českých za rok je na takovouhle položku opravdu dost. Čeho jsme dosáhli kritikou toho, že chybí? Ano, sjednala se náprava a kdo nakonec zase selhal? Studenti.

Nezlomili mě vyučující, nezlomili mě remcající uklízečky, nezlomil mě nikdo z vedení školy, přestože jsem je často otevřeně kritizoval. Mylně. Zlomila jsi mě ty, zákeřná a egoistická maso studentů. Dokud budeme porušovat zavedená pravidla, nemáme právo si stěžovat na nic. Pokud budu studovat na škole, jejíž studenti jsou možná inteligentní, dobře se učí, dostávají se na vysoké školy, ale když je nikdo nevidí, porušují pravidla jen pro svůj vlastní prospěch a potěšení, tak po tu dobu budu muset sklonit hlavu a snášet příkoří společně s nimi, dobrovolně a ve vlastním zájmu.