Hnutí punk bylo nevyhnutelnou odpovědí mladých lidí na líbivé obličeje tehdejších dlouhovlasých hvězd popu, které se v polovině sedmdesátých let staly starými páprdy uzurpující si místo na výsluní. Ironií bylo, že právě tito hippiové si svou image zakládali na svém mládí. Přišel dobrý čas pro novou revoluci, která nebyla proti všeobjímající lásce a touze souznít s přírodou. Jen tehdejší společenská situace (stoupala nezaměstnanost, bombové útoky ochromovaly život, ekologové bili na poplach, lidé se uchylovali k drogám, volným manželstvím a k bisexualitě) nedovolila vzniku lehkého a něžného stylu. Vše nahrávalo pankáčům a dodávalo to jejich nihilistickému pohledu na budoucnost důvěryhodnosti.

O kulturním úpadku vypovídaly i žebříčky hitparád. Šlágry od skupiny ABBA se ocitaly na prvním místě. Chyběly nové myšlenky, doba postrádala tvůrčí záblesk. Na počátku roku 1976 se hloučky odrostlejší mládeže začaly scházet v Londýně, v „nesprávné“ části King‘s Road, ulice proslavené módními butiky již od šedesátých let. Toto ošuntělé místo bylo také nazýváno heslem Jima Morrisona „Příliš rychlí v životě, příliš mladí pro smrt“ a od roku 1976 se nad vchodem výjimal světélkující nápis Sex. Sortiment oblečeni, které se tu prodávalo, útočil na dobrý vkus. McLarenova rocková kapela Sex Pistols, pojmenovaná podle zmíněného obchodu, svým provokativně nezkrotným duchem přispěla k profilování hnutí punk, právě tak jako Westwoodová svými modely. Westwoodová a McLaren jsou pokládáni za duchovní rodiče punku. Ti skuteční však byli hippies, proti kterým pociťovali zášť a nechuť. Ta je spojovala.Pankáči zdaleka nepocházeli jen z chudinských čtvrti, ale i ze středních vrstev a majetnějších rodin. Novináři a módní návrháři byli vždy velkým nebezpečím pro spontánně zrozené pouliční subkultury. V případě punku dokázali během několika málo měsíců degradovat jejich zdánlivě nepřijatelnou anarchii v oblékání na stereotyp. „Mediální punk“ se stal určitým druhem viru, který se přenášel novinami, časopisy a televizními zprávami. V avantgardních prodejnách v Londýně a Paříži se již v roce 1977 nabízela nová móda – „punk look“. Kalhoty s jednou nohavicí, sluneční brýle s jedním sklem, zdravotní šněrovací boty, košile s obojkovými límci, síťované vesty z motouzů, kožená saka s cvočky. Rebelové ulice ke svému vlastnímu zděšení přestali šokovat. Bláznivé barvy a ježaté hlavy se staly běžným jevem. Antimóda se proměnila v módu, antikultura v oficiální kulturu.

Punk ale pochopitelně nevznikl v na všech místech v jednu dobu a ani neměl stejnou podobu…

První vlna punku nastoupila v U.S.A. v 70. letech. Punk-rock se stal tím nejtvrdším, co jste mohli na hudební scéně slyšet. Hudba nebyla složitá, zato rytmická a texty úderné, vyjadřující pocity a vystupující proti nespravedlnostem režimu, volající po anarchii. Punk, který šokoval agresivitou svého projevu, je výrazně melodický. Důležitá je tedy silná melodie a refrén, který si může opakovat publikum.

Americká scéna

Když newyorská scéna vybujela do úctyhodné šíře v sedmdesátých letech, pak bylo na řadě Los Angeles, které se mělo z města andělů proměnit v místo rebelů a rozrůst se v omamný suterén, v němž to nebývale kypělo životem. Ze začátku to byla opravdu jen legrace, ale po nárůstu násilí na koncertech nebyl punk na dobré cestě. Nadešel rok 1988 a punková scéna v Los Angeles se stala karikaturou sebe sama, poškozena násilím, drogami a absencí jakékoli kreativity. A pak najednou vydají Bad Religion album Suffer a jako kouzelným proutkem spasí kalifornský punk, odkopnutý a odsouzený k zániku.
Asi už nikdy se nevrátí staré časy, ale v skrytu tu stále kořeny punku jsou a sem tam vyšlehnou na povrch.

Anglická scéna

Zatím nejširší vlna punkových kapel zasáhla Anglii v letech 1976 a 1977 a nejdůležitějšími představiteli byli Sex Pistols. Angličtí pankáči byli většinou dělníci, pracovníci ve službách nebo nezaměstnaní ve věku okolo dvacítky. Punkeři se poflakovali po klubech, kde nadšeně obdivovali rockové kapely, hrající jednoduchý přímočarý rock. A tyto punk rockové skupiny jako třeba Dr. Feelgood nebo Eddie & The Hot Rods se staly největší inspirací právě se rodícího anglického punku. Texty byly obohaceny novou poetikou, poetikou drsného života na ulici, života bez budoucnosti. „Nemůže se věřit nikomu“, hlásali tehdy punks, „no future – žádná budoucnost“.

Československá scéna

Punk se k nám dostal přelomem 70. a 80. let. Punkové komunity se objevovaly hlavně v Praze a velkých městech – Ostravě – a v severních Čechách. Jaká byla vizáž prvních českých Punkáčů? Velmi prostá. Na hlavě číro, provokující tričko, úzké protrhané džíny, tenisky, posléze se objevily košile s úzkými kravatami a odrbané kožené bundy pomalované punkovými nápisy a místo tenisek vysoké těžké boty. Z Velké Británie se k nám dostal i punkový tanec, kterému se říkalo pogo. Jeho účastníci okolo sebe divoce máchali pažemi a kopali nohama, vráželi do sebe, strkali se a nezřídka vypukla i menší šarvátka. Tento neučesaný, drsný tanec byl však jedinou adekvátní možností jak pohybem vyjádřit onen hlasitý a divoký hudební styl – punk rock. V letech 1982 – 85 vzniklo v Praze ještě několik skupin, hlásících se, ať už vážně nebo z recese, k hnutí punk. Jejich hlavní období hraní a „proslulosti“ však přišlo o něco později, takže jenom ve zkratce – šlo o skupiny Visací zámek, Plexis, Mrtvý miminka, Tři Sestry atd.

Můj názor na tento styl života a hudby je značně rozpolcený. Některé hudební výtvory tohoto žánru jsou mi velmi blízké a líbí se mi. Co se však týče tohoto životního stylu… Myslím si, že lidé, kteří se s touto kulturou ztotožňují, mají pravdu. Svět potřebuje nápravu, ale pochybuji, že nějaká otrhaná trika a číra na hlavě svět změní…