Bez poznání minulosti, nepochopíme přítomnost

Kosovo, nebo-li Stara Srbija, bylo, jak už název napovídá, kolébkou srbského národa. Pro Srby má velmi cennou historickou hodnotu, odjakživa ho považují za své území, neoddělitelné od samotného Srbska. Zlomovým okamžikem však byla bitva na Kosově poli (1389), kdy Srbové kosovské území ztratili. To připadlo pod nadvládu Osmanských Turků. Pod jejich vlivem postupně vystřídali srbské obyvatelstvo převážně muslimští Albánci, dělo se tak od 17.století a tento stav zde panoval až do r. 1918. Tedy nějakých 300 let. Mezi světovými válkami tvořili Srbové většinu obyvatelstva. Během té druhé však bylo Kosovo přiřazeno k tzv. Velké Albánii a od 70.let se kosovská populace začala prudce měnit. Albánci tvořili až 70% obyvatelstva, což s sebou přineslo první rozpory a volání po odtržení Kosova od Jugoslávie. Radikalizace Albánců se stupňovala, mnozí Srbové Kosovo opustili, ti zbylí žádali o pomoc Bělehrad (hl.město Srbska). Výsledkem byla nová ústava, která zbavila Kosovo všech jeho dosavadních privilegií a nakonec i autonomie. Albánci reagovali jednostranným vyhlášením Kosovské republiky v rámci Jugoslávie a vytvořili si své paralelní struktury.

Za důležitý považuji v tomhle ohledu i rok 1991, kdy se od Socialistické federativní republiky Jugoslávie odtrhlo Slovinsko, čímž zapříčinilo její postupný rozpad. Za ním následovalo Chorvatsko, Makedonie, Bosna a Hercegovina. Právě Srbsko a Černá hora vytvořili Svazovou republiku Jugoslávii. Daytonská dohoda (1995) uznala její hranice včetně Kosova, následně došlo k vytvoření ozbrojených skupin včetně UCK – Kosovské osvobozenecké armády. Občanská válka byla na spadnutí. Roku 1998 zahájil srbský prezident Slobodan Miloševič ofenzívu vůči kosovským povstalcům. Kosovská válka byla posledním dějstvím občanské války na Balkáně (od 1999). Boje se však neodehrávaly pouze mezi UCK a jugoslávským státem. Rozsáhle zde bylo terorizováno i civilní obyvatelstvo, a to na obou stranách. Docházelo ke krutým masakrům Srbů i Albánců i k genocidám nealbánského obyvatelstva. V březnu 1999 se NATO připojilo na stranu kosovských Albánců.
Konflikt byl ukončen v červnu r. 1999, kdy bylo Kosovo okupováno jednotkami OSN (KFOR). Provincie však stále byla součástí srbského státu.

K průlomovému kroku došlo nyní, kdy převážně albánské Kosovo vyhlásilo nezávislost. Jednostranně. Bez Srbska. Uznáno bylo USA a velkými zeměmi EU. Nový stát odmítají země, které mají samy separované oblasti (např. Španělsko, Rusko, Slovensko). Česko zatím zaujímá neutrální postoj. Podle ministra zahraničí Schwarzenberga je důležité, aby bylo nové Kosovo v pevných a zodpovědných rukou. Srbsko odtržení provincie zásadně odmítá. Hovoří o „tzv. Kosovu“ i snahách o zamezení členství v jakékoliv mezinárodní organizaci. Podle expertů však vážnější konflikt nehrozí. Srbové si totiž jako prezidenta zvolili prozápadního Tadiče, proto musí nyní obratně kličkovat mezi svým a západním postojem.

Můj pohled

Osobně si nejsem kosovskou samostatností tak jistá. Představte si podobný případ v českém pohraničí. Třeba u nás. Poláci zde vždy tvořili významnou menšinu a kdyby byl jejich vliv silnější, mohli jsme být v podobné situaci. (Podotýkám mohli, ale vůbec nemuseli. Tohle vše se dle mého odvíjí od hlubokých kulturních, náboženských i sociálních rozdílů). Historická hodnota území je, myslím si, pro každý národ velmi důležitá. Dojde-li však k jeho kulturnímu i náboženskému přeorientování, je otázkou, zda je to stále ještě „naše“ území. Napadá mě možná nevhodné přirovnání. Dítě, které nebylo většinu života vychováváno svými biologickými rodiči, je samozřejmě navyklé na své pěstouny. Chtějí-li skuteční rodiče své dítě zpět, je nasnadě, že se jejich potomek bude bránit a jejich rodičovství neuzná. Kosovo je dítě Srbska, ale vychovávané někým jiným. A proto je rozhodování tak složité. Ti, co mají tu moc, by měli zvážit, jaký vliv bude mít na mezinárodní vztahy nový stát, ekonomicky velmi slabý, zda nebude jen novým semeništěm zločinu a nepokojů. Ti co mají tu moc, ji však rádi upevňují, a tomu přizpůsobují svá rozhodnutí. Rusko, stojící na straně Srbska, Kosovo neuznalo. Není se co divit, že USA ano. Nikomu nejde o ukončení balkánského konfliktu, klid zbraní a mír. Upevnění vlastní pozice je to, oč tu kráčí. Jinak by si Kosovo ani neškrtlo. Myslím si.