Raziel, 31. března 2008 | Kantorská
Velký rozhovor o studiích, škole a životě… Kde se učil na zkoušky na výšce? Co si myslí o studentech? Které země navštívil a kde by chtěl žít?
Mgr. Martin Brzóska
zeměpis, dějepis
29 let (letos 30)
šťastně ženat
** Rozhovor se může v některých detailech lišit. **
Odkud pocházíte?
Já jsem rodilý karviňák, a řekl bych, že možná i karvinský patriot.
I když je pravda, že jsem jednu dobu uvažoval, že zůstanu v Čechách,
ale nakonec jsem se sem vrátil a dodneška toho nelituju.
Máte sourozence?
Ne, bohužel… Rodiče se tehdy rozhodli, že si nechají jen jedno dítě,
mě, ale měl jsem spoustu bratranců a sestřenic. Takže dá se říct, že
jsem něco jako sourozence měl, ale opravdové ne.
Co jste vystudoval a kde?
Vystudoval jsem učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů pro
střední školy, aprobace dějepis, zeměpis, takže dělám přesně to, co
jsem vystudoval. A vystudoval jsem to v Ústí nad Labem na pedagogické
fakultě. Rozhodoval jsem se tehdy, kam půjdu, dával jsem si přihlášky na
více škol a musím říct, že mě na pár škol vzali, ale v tom Ústí to
byla v devadesátém sedmém jediná škola, která otvírala tenhle obor,
takže nakonec jsem se rozhodl kvůli oboru jít takhle daleko.
Jaký vztah jste měl ke škole jako
student?
Co se týče naší školy – jsem místní absolvent – tak poměrně
dobrý. Když jsem studoval na vysoké škole, tak jsem se sem občas zastavil
navštívit bývalé učitele. Takže vztah byl velmi dobrý, měli jsme
i dobrou partu ve třídě. A pokud jde o učení, tak já se přiznám, že
jsem se moc neučil… Možná kdybych se učil, tak bych patřil mezi velmi
dobré studenty, možná (smích), ale to nemůžu vědět… Žádný
propadák jsem nebyl, ale že bych byl zase excelentní ze třídy, tak to taky
ne. Tak normál…
Jaký máte vztah ke škole jako
učitel?
Já jsem dlouho zvažoval, jestli mám jít učit, nemám jít učit. Mě bavil
zeměpis, dějepis a šel jsem na učitelství, protože to bylo v té době
takové nejrozumnější řešení. Potom, když jsem to studoval, tak jsem si
nedovedl představit, že budu učit. Pak jsem nastoupil do školy a nějak mě
to chytlo a do dneška mě to baví. Chodím do práce hrozně rád. Já se sem
prostě vždycky těším. Pochopitelně po šesti, sedmi hodinách se už
těším domů, ale zatím se ještě do práce těším, ještě mě to
baví… Možná po pár letech přestane.
Na jaký školách jste už
učil?
Na to že jsem krátce ze školy tak na docela hodně. To byla se mnou taková
peripetie člověče. Já když jsem studoval, tak jsem si chtěl trošku jako
student přivydělat, tak ve třetím ročníku jsem vzal pár hodin na
základní škole, tam v Ústí nad Labem, učil jsem tam zeměpis… Po
týdnu jsem začal zvažovat, že budu dělat asi úplně něco jiného,
radši…(smích)
Hned po týdnu?
No, to bylo hrozné… To jsem dělal půl roku. Pak jsem dostudoval výšku a
potom jsem se chtěl vrátit do Karviné. Přišla mi nabídka z fakulty, kde
jsem studoval, z katedry geografie, jestli tam nechci nastoupit jako asistent.
Tak jsem si říkal, že už se mi nikdy asi nestane taková nabídka, tak jsem
to vzal a první rok jsem tam učil na půl úvazku jako asistent, jenže to
byla taková žebračinka, co jsem tam dostával, že jsem si k tomu musel
ještě něco najít… Tak jsem si tam na místním gymnáziu našel půl
úvazku… A byl půl úvazku na místním gymplu a půl úvazku na fakultě.
Po roce mi řekli, že mě vezmou na celý úvazek, tak jsem ten gympl pustil a
šel na fakultu. Na fakultě jsem byl dva roky. Tam jsem pochopil, že nabídka
to byla zajímavá, ale práce to není pro mě. To byla samá věda, články,
publikace, konference, po světě ježdění a taky moc extra peníze za to
nebyly. Musel jsem studovat doktorantské studium v Praze a já chtěl furt
učit. Mě to tak chytlo na tom gymplu, tak jsem napsal panu řediteli, tady
z Karviné, jestli náhodou nemá volné místo, že bych se rád vrátil.
Taky se mi stýskalo po Karviné. Takže pokud počítám správně, tak tohle
je mé čtvrté pracoviště.
Co říkáte na své ohodnocení a pracovní
podmínky?
Tak, to jsou dvě odlišné věci. Pokud jde o peníze, tak já si myslím, že
dneska to už je celkem solidně zaplacená práce, to zdůrazňuji – celkem
solidně – není to určitě nic extra. Když se sejdeme s kamarády, se
kterými jsme studovali tady na gymplu, tak dvě třetiny z nich dělají
takové právníky, ekonomy… Já jsem tam z nich největší socka…
(smích) Dokonce i ti, co nemají vysokou školu, jsou na tom líp
než já. Takže z tohohle pohledu je to blbé, ale z jiného pohledu si
nestěžuju. Většina mých známých má míň než já, takže já mám
dost, já si nestěžuju. Ale kdo nechce dneska přidat, že?!
Jiná věc je pracovní prostředí. Tady narážíme na jeden z největších
problémů dnešního školství, a to je brutální podfinancovanost. Provoz,
pomůcky, podívej se na to, kde tady teď sedíme – (rozhovor probíhal
v kabinetě v přístavbě pozn. aut.) – co to tady je, v čem se to
učíme… Ale to není vina vedení školy, to je vina toho systému. Prostě
v tom školství nejsou prachy…
Vaše nynější bydliště?
Karviná. Prozradím, že ve Starém Městě, protože mě někteří mí
studenti dokonce přišli navštívit. Zvali mě, ale já jsem nešel…
Omezuje vás škola v osobním
životě?
Písemky, přípravy, někdy se mi nechce a přesunu to na další den, ale to
už potom musím vysvětlovat studentům. Učitel má část práce přenesenou
domů, jako domácí práci, což málo která profese má, ale že by mě to
nějak omezovalo, to ne.
Učíte ještě někde
jinde?
Obávám se, že bych to už nezvládl. Obdivuju lidi, kteří to zvládnou, ale
upřímně obdivuji, protože si myslím, že nemají už vůbec žádný
volný čas.
Jaké máte koníčky?
No, jednak mě hrozně baví chodit po horách, takže v létě jezdím na
hory. A baví mě lepit plastikové modely, mám toho doma hromady –
letadla, hrady, auta – ale teď na to nemám absolutně čas.
A momentálně můj jediný koníček je dcera. Na nic jiného není čas.
Hrajete na nějaký hudební
nástroj?
Kdysi, ještě na základní škole, jsem hrával na kytaru. A hrával jsem na
klavír na vysoké škole. Jeden úžasný člověk, kterého jsem tam potkal,
mě na to naučil hrát, ale od té doby jsem na to nešáhl, takže aktuálně
na nic.
Jaký je váš vztah k návykovým látkám?
Od čaje až po tvrdé drogy.
Já jsem byl striktní zastánce toho, že je to hnus a v životě jsem nepil
kafe a v životě jsem nekouřil a v životě jsem do pusy nevzal
alkohol…než jsem šel na vysokou školu. (smích) Mí rodiče
kouřili oba dva a já jsem je za to strašně kritizoval a nadával jim, že
to smrdí, že to je hnusné a že umřou a potom jsem přišel na vysokou
školu. A tam jsem, no když řeknu, že jsem tam začal pít, tak to bude
vypadat, že jsem nějaký alkoholik, tak to ne. Ale začali jsme chodit do
hospody. Na pivo, na panáka. Pak jsme se tam dokonce i začali učit, na
zkoušky. Měli jsme vedle koleje non-stop motorest, takže nebyla jiná
možnost, než tam jít… Pokud jde o kouření, tak kouřit jsem tam začal
blbec taky, to je jediné, čeho lituju.
A jak dlouho už kouříte?
Zhruba deset let. Z počátku trošku, teďka docela dost. A co se týče
kávy a čaje, tak když si nedám ráno kafe, tak jsem naprosto
nepoužitelný, naprosto odvařený… Ale když si nedám to cigáro, tak se
nic nestane.
A nějaké tvrdší drogy?
Né, nic nic, já se obávám, že bych do toho spadnul, protože jsem viděl
hodně lidí, kteří v tom jeli a třeba to byla jen tráva…ale já to jako
neodsuzuju, budiž, ať si to kouří, ale já to nemusím… Nic dalšího už
radši nechci zkoušet, stačí to, co mám…
Chcete s tím přestat?
Jó, už několik let, marně… Jednou jsem přestal, pak byla akce, zase jsem
začal. Pak jsem zase přestal… Pak jsem si říkal, že až se narodí
dcera, jenže to byly takové stresy, že to prostě nešlo… Tak jsem to
aspoň omezil doma. Mám v plánu, že s tím přestanu.
Jak děláte to, že jste pořád tak
pozitivně naladěný?
(smích) Já nevím člověče…
Jestli máte nějakou životní filozofii,
recept?
Já to řeknu takhle. Já jsem tady ve škole vysmátý, protože jsem tady
hrozně rád. To víš, že se někdy naštvu, tady ve škole ani ne, ale když
se mi něco nedaří, to mě vytočí…to já potom zuřím a vším kolem
sebe mlátím a lidi tady ve škole by mě asi nepoznali. To trvá tak deset
sekund, ale pak se uklidním…
Ale čím to je? Mě asi ještě nepotkalo nic špatného a já se obávám, že
to jednou příjde a já na to nebudu připraven.
Váš pohled na současné
studenty?
Já si občas zanadávám, zamrmlám, ale myslím si, že jste v podstatě
stejní jako jsme byli my. Že v tom není zas až tak velký rozdíl. Ale
když teď stojím za tou katedrou tak vidím věci, které jsem dřív
neviděl. Vadí mi věci, které mi byly předtím ukradené.
Každoročně se hlásí čím dál tím míň lidí. A stane se tím pádem
to, že se na ten gympl dostanou i lidé, kteří nemusí vyvinout absolutně
žádné úsilí, aby se sem dostali a nemusí vyvinout absolutně žádné
úsilí, aby se dostali k maturitě. A podle toho taky k tomu studiu
přistupují. A bohužel, to mi vadí. Je to zatím jen pár jedinců, ale
bojím se, že to procento bude narůstat. Jinak si myslím, že jste stejní
jako my. Každá generace má tendenci nadávat na tu předchozí a to už je
takhle asi možná od Antiky.
Co si o vás asi studenti
myslí?
Já si radši nic nepředstavuju. (smích) Já mám zatím ty zpětné
vazby vesměs pozitivní a proto mě o to víc mrzí, když je ta zpětná
vazba negativní. Vadí mi, když třeba vidím, že jsem někoho něčím
naštval, nebo mu ublížil. A to mi vadí, to je můj handicap… Ale
nedovedu si představit co si o mě studenti myslí, s některými jsem
o tom mluvil, a ti ostatní si myslí snad dobré věci. Ale to není to
podstatné, já tady nejsem od toho, aby jste mě měli rádi, ale abych vás
naučil.
Jak se díváte na ostatní kantory a vedení
gymplu?
Nechci aby to vyznělo blbě, ale já jsem měl zatím velké štěstí na
šéfy a to pokračuje dál. Já myslím, že současné vedení na škole je
opravdu dobré, i když si to občas někteří nepřipouštíme a máme
výhrady. Vždycky, když jsem se na ně obrátil, tak mi vyšli vstříc.
A velká vstříctnost je hlavě ke studentům, což si myslím, že ne vždy
studenti doceňují… Někdy vidím vstřítnost vedení až k vlastní
škodě a ke studentům, kteří si to třeba nezaslouží.
A pokud jde o ostatní kolegy, tak jsem byl velmi mile překvapen, jak mě
vzali mezi sebe, protože já jsem vlastně jejich bývalý student. Snažím
se s nimi udržovat dobré vztahy, protože dobré vztahy jsou na pracovišti
důležité. Ne ale za každou cenu…
A třeba nějaké výhrady vůči
vedení?
Jediná moje výhrada je asi to, že oni si často komplikují život tím, že
berou ohled a studenty, kteří si to ani nezaslouží. Ale chápu to
z důvodu, že jich je málo.
A pak možná ještě výhrada k některým kolegům, ale to možná dělám
i já, jenom si to neuvědomuji… My máme někteří kantoři pocit, že ten
náš předmět je to hlavní a to nejdůležitější a ty ostatní předměty
důležité nejsou a někdy se stává, že to dáváme nejen najevo
studentům, ale i svým kolegům. Nebývá to často, nedělá to moc lidí,
ale stává se to.
Co si myslíte o Saturnu?
O Saturnu, no koukám na něho a koukal jsem na něho i když jsem byl na
vysoké škole jako asistent. Tam jsem zjistil, že studenti na karvinském
gymnáziu mají svůj časopis. Hlavně mě zajímali Výroky profesorů, protože mě
většina z nich učila. Tak mě zajímalo, jestli ty výroky zůstavají
stejné. A většinou ano.
Mě to hrozně potěšilo, že Saturn vznikl, ale měl jsem trošičku pocit,
že poslední dobou to nějak upadá, ta úrověň a ta snaha s tím něco
dělat. Takže jsem hrozně rád, že se to snad nějak zase rozjíždí.
…pár slov o Saturnu…
Na fakultě jsem organizoval různé věci, protože jsem byl takový malý
blbec, který na všechno kývnul, to je taky moje další špatná vlastnost.
Organizovali jsme třeba fakultní plesy, asi tři. Dělali jsme v pěti
lidech rozvrhy celé fakultě, tři roky, šest semestrů, lístečkovou
metodou. Bylo to strašné. …pár slov o organizování a
lidech…
Co považujete za svůj největší osobní a
profesní úspěch?
To že učím tady na gymnáziu, to já považuji za obrovský úspěch. Když
se na to dívám zpětně, tak mě asi nic lepšího potkat nemohlo. Tady už
jsem třetím rokem a žádné rozčarování zatím nepřichází.
A osobní? Moje rodina. Já nic jiného ani za důležité ve svém životě
nepovažuji. Mám skvělou ženu, hodnou dceru, zatím zdravou, doufám, že
bude (symbolické klepání na dřevo), doufám, že bude i další
dítě. Já se nepotřebuji realizovat někde jinde.
Nějaké plány do
budoucna? Váš největší
sen?
Já jsem se naučil moc neplánovat, protože si něco naplánuju, dosáhnu toho
a najednou zjistím, že to není tak super. Já už spíš beru věci tak jak
přicházejí a takhle mě i příjemně překvapují. Nějaké velké ambice
rozhodně nemám.
Musel jste se kvůli již uvedeným úspěchům
vzdát nějakého svého ‚snu‘?
Mě se zatím všechno splnilo. Spíše jsem měl problém, že když se to
splnilo, tak jsem zjistil, že to nebylo ono. Ale já jsem se zatím žádného
snu vzdát nemusel a doufám, že ani nebudu muset.
Máte nějaký nesplněný
sen?
Mám, určitě. Já bych chtěl cestovat, ale ne cestovat ve smyslu vzít bágl
a jet někam na hory. Já bych chtěl cestovat, tak jak jsem cestoval na
přelomu střední a vysoké školy. Čtvrťák na gymplu, prvák, druhák,
třeťák na výšce, to považuju za své nejplodnější životní období,
to mě napadaly nejoriginálnější myšlenky. To jsme hodně cestovali.
Jaké země jste
navštívil?
No, zas až tak moc toho nebylo. Vesměs po Evropě. Byl jsem ve všech
okolních zemích, to je jasné. Rakousko, Německo, Polsko, Slovensko, to jsem
byl několikrát, Maďarsko, tam jsme taky byli párkrát, Budapešť, Balaton,
Puszta. Potom jsem byl dvakrát v Bulharsku, jednou u moře a jednou na
horách. Potom v severní Itálii, ale chtěl bych vidět jižní Itálii, ale
tam jsem nikdy nebyl. Projeli jsme Paříž a ten sever a pak dvakrát na
Riviéře. Potom jsme projezdili celé Španělsko a Portugalsko. Byli jsme
i v Ceutě, v Africe, ale to jenom na půl dne a jeli jsme zpátky. Ve
Skotsku jsme byli, teď nedávno, pak v Dánsku, projezdili jsme celé
Pobaltí – Litva, Lotyšsko, Estonsko – byli jsme se podívat
v Petrohradu. Takže více méně na všechny směry, ale pořád mi toho
ještě hodně zbývá.
A nějaká vysněná země?
Kanada! Určitě. Tam bych se chtěl podívat. Spojené Státy mě ani tak
nelákají, ale Kanada ano… Hlavně Britskou Kolumbii a tamtu oblast na tom
západě. A Nový Zéland.
A nějaké místo, kde byste chtěl
bydlet?
*(zasněně) Někde v horách… Někde v horách, abych měl
krásný rozhled. Bohužel bydlíme na rovině, to je jediná nevýhoda, kterou
Karviná má…
Máme již v „zaměřovači“ zástupce ředitele, Mgr. Jana Bajnara. Pokud
chceš ovlivnit otázky, nebo s kým bude další rozhovor, napiš
redakci.
Původní engine: Jan Raszyk; Webmaster: Michal Wiglasz;
© 2002 — 2009: Všechna práva vyhrazena, šíření veškerého obsahu bez souhlasu redakce zakázáno.