Saturn

Studentský zpravodajský web

Dnes je neděle 21. ledna 2018, svátek má Běla, zítra Slavomír.

Švýcarsko 2002

Hajunka, 24. září 2002 | Pel-Mel

Exkurze Švýcarsko 2002


Mnozí z Vás si možná povšimli, že na počátku tohoto školního roku chybělo několik vyučujících. Byli to jednak „Španělé“ a s nimi celá banda studentů a také „Švýcaři“ se svou grupou. Zúčastnila jsem se druhé akce a chtěla bych Vám o ní zvěstovat. Tedy slyšte!
 

1. den

Všechno začalo nedělního rána dne 8. září, kdy byl po několika změnách stanoven termín odjezdu na osmou hodinu ranní. Paní prof. Rucká trpělivě vyčkávala před školou příjezdu „dětí“ a především své kolegyně, vedoucí zájezdu, profesorky Nakládalové. Ta kupodivu také dorazila. Nakonec jsme se tedy všichni šťastně sešli v autobusku a přesně v „osm nula nula“ vyrazili.

Čekala nás několikahodinová štrapáce do Prahy, v níž jsme měli strávit delší čas prohlídkou historického centra našeho vytopeného hlavního města. Slunko nám na cestu svítilo, cesta byla slušná, takže jsme asi v jednu hodinu dorazili na Letnou. Paní průvodkyně nám ukázala „pražské skejťáky“ (neustále nás na ně upozorňovala – asi ji mrzelo, že ji mezi sebe nevzali…), Belvedér, Jelení příkop, sídla prezidentů, vojáčky střežící hlavu státu – při střídání měla zrovna hradní stráž záchvat smíchu, takže to spíš než důstojné bylo veselé a lidské. Na Staromáku jsme měli asi dvouhodinový rozchod a toulali jsme se po Praze.

Poznámka mimo: Pár povodňových zůstatku jsme po Praze objevili: vyklizená a evidentně vytopená nižší patra domů, omezenou dopravu, ale nejmarkantnější známkou vodního řádění bylo uzavřené metro (spíš značka přeškrtnutá červeným pruhem). Takový puch zahnívající vody, odpadků, bahna a bůhví čeho s pachem mokrého zdiva byl všeříkající.


Při návratu z města jsme museli překonat mnóóho schodů, ovšem paní Nakládalová nezapřela sportovního ducha, když posledních deset schodů vyběhla svižným tempem a sklidila tak potlesk svých svěřenců. Měli jsme ještě dost dlouhou dobu rozchod na Letenské pláni. Využili jsme většinou restauraci McDonald k osvěžení a ulevení a pak si šli poslechnout open koncert pro vytopenou Prahu.

Odjížděli jsme z Letné už za tmy. Na benzinové pumpě kdesi za Prahou jsme nabrali i našeho průvodce Ondru. Dál vím jen, že se jelo na Plzeň, přechod Rozvadov a…dál jsem hledala vhodnou polohu pro odpočinek svého starého těla….

2. den
….takže se přenesme asi k půl šesté hodině ranní, kdy jsme se nalodili na trajekt přes Bodamské jezero. Zima byla jak v polovině ledna v Tatrách, ale bylo tam hezky. Stihli jsme zrovna východ slunce a to nám dodalo optimismu po kruté noci. :) Následovala prohlídka Kostnice. Není tam k vidění celkem nic (Husův dům-nic moc, Koncil-budova předělaná na restauraci, Münster-čekala jsem něco víc, a Husův kámen-balvan obrostlý mechem.) Možná můj pesimismus pramení z toho, že jsme tam byli o půl sedmé ráno a navíc po nepříliš „výživné noci“. Kostnice mě zkrátka zklamala.

<img src=\„obrazky/Han­ka5.jpg\“ alt=\„Bodamské jezero\“>


Rýnské vodopády, to už stálo za prohlídku a pár fotek. Obrovská masa vody valící se neustále s ohlušujícím hukotem dolů po skále nebývá tak běžným jevem. Vyvolává to pocit lidské malosti.

<img src=\„obrazky/Han­ka1.jpg\“ alt=\„Rýnské vodopády\“>



Pak jsme jeli do Bernu.Bern mi byl ze všech měst, která jsme za ty čtyři dny navštívili, nejsympatičtější. Je to město podloubí (takže se tam můžete procházet i v dešti), kašen a podle mě i cukráren plných čokolády! V Bernu mají hezké medvědy, katedrálu v rekonstrukci a orloj horší než v Olomouci. V dešti jsme pod ním stáli a čekali, co bude. No, nebylo prakticky nic. Kohout měl asi chřipku a osůbky, co se měly dát do pohybu asi nepovažovaly za důležité v dešti se předvádět nějakým blbým turistům. :)

Odpoledne jsme konečně dorazili na ubytování. Malé švýcarsky rustikální městečko Charmey má všechno, co člověk potřebuje k životu (jen ten obchod žádná sláva).:) Ubytování bylo dobré, hlavně postele mělo, o což mi šlo nejvíc…



3. den

Třetí den ráno byla v plánu čokoládovna Cailler, kde jsme zhlédli krátký film o…no o…asi o vzniku čokoládovny. Provedli nás krátkým propagačním úsekem a následovala asi desetiminutová ochutnávka všemožných produktů tohoto závodu. Shrnuto a podtrženo: MŇAM! Pak jsme nakoupili v podnikové prodejně zásoby a štádovali si to k Ženevskému jezeru na hrad Chillon. Obdrželi jsme průvodce v češtině a toulali se po hradu. Masivní zdivo, vybavení hradu a truhlíky s kytkama v oknech evokovaly život na dávno pustém hradě. Ve sklepení, v místě bývalého vězení, jsme si prohlédli jméno lorda Byrona vyryté jeho vlastní rukou ve sloupu.

<img src=\„obrazky/Han­ka2.jpg\“ alt=\„Čokoládovna Cailler\“>

Na chvíli jsme se zastavili ve městě Montreux – prošli městskou „kolonádu“, vyfotili se se známou sochou Freddie Mercuryho, zpěváka The Queen a spěchali dál. Čekalo na nás ještě středisko sportovních fandů, olympijské Laussane. Ještě před vstupem do muzea jsme se dozvěděli, že není pravda, že barvy olympijských kruhů symbolizují světadíly, jak se tvrdívá (a já jsem si to také dlouhou dobu myslela), ale představují barvy zastoupené na vlajkách všech zemí světa! Samotná prohlídka mě nijak nezaujala, nejsem ten správný sportovní šílenec, ale ani od ostatních jsem nezachytila nějaké OBROVSKÉ nadšení. Osobně bych si raději prošla přímo město Laussane. Nicméně je to zážitek a poznatek na celý život.

Cestou zpátky na ubytování jsme taky navštívili sýrárnu Gruyére, s prohlídkou, avšak bez ochutnávky. :( Prohlídka spočívala v „mobilování si“ (dostali jste „telefon“, ze kterého jste slyšeli výklad k obrázkům nalepeným na zdi), obhlídnutí provozu (přes sklo, panují tam přísná hygienická pravidla!) a krátkém filmku. Pak se šlo nakupovat do prodejny. Sýry jsou drahé a suvenýrů bylo všude tolik jako tam. Švýcaři svou zem milují a dávají to patřičně najevo. Vlajky s helvetským křížem na každém domku, na tričkách pro turisty, „kravské“ zvonce s vyšívanými stuhami a – krávy, krávy a zase krávy!!! Na všem a ve všech možných podobách.
Nad městem Gruyére stojí krásný hrad. Bohužel se nám rozpršelo, ale přesto jsme z něj něco viděli, i když na prohlídku vnějších interiérů nebyl čas. Jak průvodce Ondra přesvědčil pokladní, že nás pustila dovnitř, dodnes nikdo neví. :)
Vrátili jsme se zpátky do Charmey a následovala obvyklá večerní činnost – vaření a mytí.

4. den

Následující den nás čekal přejezd sedla Forclaz, chtěli jsme do Chamonix, do Francie. Vyjet nahoru do sedla nečinilo naší nové Karose téměř žádný problém, zato prof. Nakládalové bylo z představy uzounké cesty a poměrně prudkého srázu poněkud nedobře. Výhled, jaký se nám naskytl při šplhání do hor nikdy nezapomenu. Bylo to jako z pohádky. Kdyby ten autobus mohl lítat, možná bychom se vznášeli nad všemi příkrými vrcholy, městem v údolí, vinicemi s bohatou a určitě šťavnatou révou na úbočích a hlavně nad mraky. :)

Chamonix je spíš turistické středisko, zimní sporty, Japonci čekající na lanovku (my jsme o tuhle kratochvíli přišli, poněkud drahý špás!:)) a horolezecké výpravy. Nad městem se totiž tyčí nejvyšší vrchol Evropy, Mont Blanc. Je to zvláštní stát dole, v bezpečí města, a představit si, jak asi je těm odvážlivcům, co se rozhodli jej pokořit a třeba i obětovat život. Je to další velký zážitek, vidět na vlastní oči tuhle legendu.


Z Francie jsme se vrátili do Švýcarska s cílem projít si Ženevu. Městem jsme vlastně v rychlosti proběhli (a to je věc, která mi na zájezdě vadila – co bych chtěla vidět jsem často neviděla…), pak parkem, kde, mimo jiné, pikniky v trávě a vyvalování jsou normální (prostě Bevrly :)), navštívili Památník reformace, proběhli náměstím zpátky („vlevo konzervatoř, vpravo divadlo“…?????) a dorazili k jezeru. Tam Ondra koupil lístky na prohlídku Ženevy z paluby lodi. Předcházela tomu ovšem aféra s čůráním. Náš průvodce totiž pozapomněl na onu lidskou potřebu. :)

Plavba byla hezká, ale pro nás krátkozraké nic moc. :) Vlny se vzdouvaly jako na moři, což se mi líbilo, to jsem viděla. :) Výklad byl v několika jazycích, údaje byly zajímavé…jen…ZASE jsme měli smůlu. Vodotrysk, který je, tuším, že nejvyšší (140m) v Evropě, byl mimo provoz, protože foukal moc silný vítr a vodu by zanášel na pobřežní kolonádu. Jinak jsme viděli Hotel de la Paix, před kterým byla zákeřně zavražděna císařovna Sissi. Hotel stál ovšem dost daleko, ostatně jako všechny „předměty“ naší plavby, nicméně můžeme tvrdit, že jsme TO viděli!!!

5. den
Poslední den naší expedice „Švýcarsko“ jsme se už vraceli domů přes sedlo Jaunpass, na jehož nejvyšším místě měly být vidět Alpy. Pořád bylo hezky, jenže jakmile jsme se vyškrábali navrch, pohltila nás tak hustá mlha, že ani vodníček Rákosníček z rybníka Brčálníku by se za ni nemusel stydět! Prostě nebylo vidět nic, nezbývalo než tušit.
V poměrně slušném čase jsme dojeli do Grindelwaldu, odkud nás zubačka vyvezla na Kleine Scheidegg pod Eigerem. Nezbyly nám už penízky a jízdné zdražilo na 40 CHF. Ondrův šarm znova zapůsobil a všichni jsme opět byli dětmi do patnácti let, tedy jízdné nás stálo polovinu. Těžko říct, co si slečna průvodčí myslela, ale přešla to elegantně. Dokonce kvůli nám vypravili speciální kupéčko, heč! :)
Nahoře bylo překrásně! Sluníčko stálo přímo nad vrcholky Eiger, Jungfrau a Münch, takže se zdálo, že si na skály můžeme přímo sáhnout. Vypadalo to, že k úpatí je možné dojít za 15 minut, ovšem jen cesta k ledovcovému splazu trvá údajně skoro hodinu. U nádraží se to hemžilo čilým ruchem a vláčky v pravidelných intervalech odjížděly do obou údolí i nahoru, směrem k ledovci, a dál tunelem v Eigeru až do výšky asi 3000 metrů, kde se leskla v sedle střecha konečné stanice.

<img src=\„obrazky/Han­ka3.jpg\“ alt=\„Typické švýcarské údolí\“>

Odpoledne se zastavovalo naposled ve Švýcarsku, ve městě Lucernu. Přes nejstarší evropský dřevěný most Kapellbrücke jsme přešli do města. Obhlídli jsme centrum (my holky spíš obchody…), došli ke Lvímu památníku (památník osmistům padlým vojákům) a dostali rozchod. Vraceli jsme se přes město, takže byl čas nakouknout do těch obchůdků, které jsme cestou objevily. Ve městě vládl ruch pozdního odpoledne, takový předvíkendový. Po čůrací pauze před odjezdem, jsme řekli sbohem Švýcarsku a vyrazili do Lichtenštejnska.

Před devátou hodinou večerní jsme zaparkovali náš autobus někde v centru Vadúzu. V plánu byla vyhlídka na noční osvětlený Vadúz a návštěva hradu. Dovnitř se nesmí, což ovšem někteří studenti nemohli pochopit a u brány se dovolávali uvítací večere! :)
Ovšem výstup na kopec, kde se nacházela vyhlídka i hrad nebyl ledajaký. Připomínal stezku odvahy, akci „Sto jarních kilometrů“(to zvláště, když se nám průvodce spletl v odbočkách a my si našli navíc pár set metrů) :) i noční bojovou hru. Šlo se totiž snad parkem, tma obklopovala úplně všechno, takže se neustále ozývaly zděšené výkřiky, bolestné syčení, sprosté nadávky a veselé průpovídky. Vynalézavější jedinci si svítili na cestu mobilními telefony. Určitě to byl jeden z nejsilnějších zážitků, protože – ono společné utrpení nejvíc sbližuje! :)
Všechno ale dobře dopadlo, k busku jsme se vrátili všichni. Žádné povolené 10% ztráty. Teď už nás čekal jen noční transfer Rakouskem.

V našem dopravním prostředku vládla dobrá nálada. Kluci ze čtvrťáku přesvědčili Ondru Kozáka, aby vytáhl kytaru, že „ZABEKÁME“. A tak jsme bekali asi do jedné do rána. Hrály se osvědčené hity i písně méně známé. Postupně nám ovšem sbor začal usínat, takže si vybíral profesorský kroužek. Ovšem poznat z popisu prof. Nakládalové skladbu, kterou chce zahrát, je práce pro detektiva. Například „to, jak se zpívá o žábě a o vodě“ rovná se písnička Co jste, hasiči, co jste dělali?…

Noc se mi zdála děsná. Všechno mě bolelo. Ráno, kolem půl šesté, když jsme dorazili na přechod Hatě jsem myslela, že tam zůstanu. Nechtělo se mi sedět v buse už ani minutu. Navíc večer, po hudební produkci následovala filmová – něco o arabských teroristech operujících v USA. Nevím, o čem to bylo, ale blikalo mi to do obličeje a usnout se u toho nedalo. Příště sedím vzadu. :)

6. den
Z Hatí jsme ujížděli na Brno, stáli a snídali na Rohlence, pak přes Olomouc – kde nás opustil průvodce- na Ostravu a Karvinou.
Po dvanácté hodině skončil náš výlet. Autobus zastavil před školou, což bylo jasné znamení, že ulejvání je konec. Myslím, že všichni byli ve Švýcarsku spokojení a můžu za ně poděkovat profesorkám a vlastně všem lidem, že tam byli a že s nima bylo fajn.
 

 

nahoru | permalink

Hledání

Stručně

  • Saturn odešel na zasloužený odpočinek. Vzpomínejte na něj tak, jak vám zůstal v paměti.
    Nezapomeneme!
 

Původní engine: Jan Raszyk; Webmaster: Michal Wiglasz;

© 2002 — 2009: Všechna práva vyhrazena, šíření veškerého obsahu bez souhlasu redakce zakázáno.