Tma. Hustá, neproniknutelná. A takový… divný pocit. Strašný pocit. Jako když necítíte nohy a ruce, celé tělo se vám chvěje a spaluje ho pekelný žár. A najednou do vás začnou bodat tisíce a tisíce jehel. Už vím. Říká se tomu zima, chlad, mráz. Otevřel jsem oči. To je zvláštní. Zase tma, ale je taková divná, taková jiná. Byla to tma, ale v dálce byla vidět světla. Taková malá, zamlžená kulatá světýlka. Strašně moc. Ač jsem se snažil sebevíc, nedala se spočítat. To je divné. Něco je špatně. Já, … ležel jsem na zádech… Ležel jsem na sněhu. V tom jsem si uvědomil, že jsem nahý. Tak proto ten mrazivý pocit. Ta zima. Vstal jsem a rozhlédnul se. Sníh. Všude sníh. Sněhové pole rovné jako stůl. Koukal jsem před sebe, za sebe, otáčel se na všechny strany……sníh, všude sníh a taky tma. Černá, hustá.

Kde to jsem? Proč tu jsem?… Kdo jsem? Chtěl jsem se dostat pryč. Bylo jedno kam, prostě pryč. Nebylo vidět nic. Žádný orientační bod jen sníh. Rozběhnul jsem se. Stále jsem zrychloval a běžel rychleji a rychleji. Mrazivý vzduch mi trhal plíce. Běžel jsem hrozně dlouho a stále nebylo vidět nic jiného než sníh. Stál jsem a poslouchal. Nic, ticho. Znovu jsem se rozběhnul. Kromě křupajícího sněhu nebylo slyšet nic jiného. Ale… jak to? Před chvílí jsem neslyšelvůbec nic jen svůj sípavý dech. Znovu jsem se zastavil a rozhlížel se. Překvapením jsem vykřiknul. Žádné stopy! Ve sněhu nebyly vidět otisky mých bosých nohou… Slyšel jsem křupající sníh a svůj dech, ale neviděl jsem své stopy. Prostě se ve sněhu neobjevovaly. Otočil jsem se a za mnou stál náš dům. Jenže vypadal nějak divně. Byl hrozně vysoký. Tak vysoký, že se horní okraj ztrácel ve tmě a nebylo ho vidět. Kolem domu nebyla žádná zahrada, pole, květiny, nic… jen sníh. Obešel jsem ho a… Přede mnou stála ta samá stěna, kterou jsem právě obešel. A zase! Znovu jsem dům obešel. Všechny čtyři stěny byly naprosto stejné. Vešel jsem dovnitř. Dolní chodba byla hrozně dlouhá a její konec se ztrácel ve tmě. “To není možné”. Říkám si. Naše chodba není dlouhá ani dva metry! Vyšel jsem jedno schodiště, druhé, třetí…. Cože? V našem domě je přece jen jedno dvojité schodiště. Konečně jsem došel až nahor. Sáhnul jsem na kliku, pomalu otvíral dveře a…

Tma. Černá, hustá. Otevřel jsem oči. Probudil jsem se ve své posteli zbrocený potem. Měl jsem hroznou žízeň. Rozsvítil jsem v kuchyni, vytáhnul si sklenici a pustil vodu. V tu chvíli mě ohlušil hukot vodopádu. Tuny a tuny vody padaly obrovskou rychlostí do černé, veliké díry, jejíž dno se halilo v mlžném oparu. A najednou jsem padal. Řítil jsem se dolů strašnou rychlostí a dno stále nebylo vidět… Pak jsem ho spatřil. Voda dopadala do malého jezera, z jehož hladiny vyčnívaly skály vysoké a ostré jako břitva. Padal jsem stále níž a níž a vůbec nic se s tím nedalo dělat. Rukama jsem si zakryl obličej a…

Tma. Strašná, černá… Byl jsem ve své posteli. Šel jsem do koupelny, osprchoval se a jen v ručníku si připravoval snídani. Z lednice jsem vytáhnul sýr, máslo a další věci. Měl jsem plné ruce, a tak jsem zavřel lednici nohou. Poskočil jsem na druhé noze… AU! Z nohy mi tekla krev. Na podlaze ležela rozbitá sklenice… Seděl jsem na zemi a ovazoval si pořezanou nohu. Postavil jsem se a praštil se do otevřených dveří skříňky s lékarničkou… V zrcadle jsem vidě sebe. Jistěže, byl jsem to já. Kdo jiný by to mohl být. Já s pořádnou boulí na čele. V mrazáku máme led, napadlo mě. Mohl bych si nějaký dát do ručníku na tu bouli. Sotva jsem otevřel mrazák, vypadnul na mě snad všechen led. Uklouznul jsem, praštil sebou o zem a…

Tma. Hustá, neproniknutelná. A takový… divný pocit. Strašný pocit…