Je jedenáctého března. Je večer a já sedím u svého PC a je mi do pláče. Opravdu a upřímně je mi zle z celýho našeho úžasnýho světa…ve zprávách jsem slyšela o dalším teroristickém útoku. Tentokrát to odneslo na dvě stě lidí. Proč? Protože jedinec v tomto světě, v tomto systému neznamená NIC! Lidé jsou jako ovce bez názoru, jako loutky, jimiž se jednoduše a bez zábran manipuluje.

Začíná to jen přiblblými reklamními slogany, pečlivě připravenými najatými psychology. Pokračuje to politickou kampaní-jedna lež za druhou. A opět vyhrává ten, který má nejvíce peněz a nejvíc naslibuje… Lidé si zvykli, že jim každý odtam \„shora\“ lže, a tak si začali lhát navzájem – a co je nejhorší…sami sobě. A pak toho někdo začne mít plný zuby. Snaží se vymanit z anonymity. Jak? Jednoduše! Je přece tak jednoduché prolévat krev na protest, když není vlastní!

Dívám se na internet a tahle \„novinka\“ už dominuje na všech zpravodajských stránkách. Reportéři se předhánějí, kdo se dostane blíž, kdo natočí lepší a dojemnější reportáž, kdo vyzpovídá více lidí. Ale nač vlastně? Mělo by nám to připomenout, jak křehký je lidský život. Jak každý den riskujeme, že jej ztratíme už jen tím, že vyjdeme na ulici. Usmíváte se? Já bych se moc nesmála. Já už se opravdu bojím. Ano, mám strach! Mám strach nastoupit do tramvaje, do vlaku, mám strach jít na koncert nějaké hvězdy, na hokejový zápas, mám strach jít do školy, protože nevím, jestli někde nečíhá smrt. Bez nadsázky. S M R T !

Nejsou to ani dva týdny, co žák ve třídě bezdůvodně ubodal učitele. Pár dní na to vypadl další kluk z okna školy a zabil se. Ani jeden z nich jistě nepočítali s tím, že se už nevrátí domů, že se ten den naposledy nasnídali, naposled pozdravili rodinu, naposledy za sebou zavřeli dveře!

Jo, je jedenáctého…to mi taky cosi připomíná. Jedenácté září. K tomu není co dodat. Pumové atentáty v Moskvě-totéž. A dnes tohle. Nevím, jestli jste nad tím někdy přemýšleli, ale mě se okamžitě vybavilo to, co jsem dělala v době, když lidé tam, v Madridu umírali, byli zraněni nebo se báli, plakali, byli zoufalí…právě když jedna dívenka v objetí záchranáře zoufale křičela do kamery, že ležela ve vagonu plném na kusy roztrhaných lidí…Já jsem zrovna šla po městě a přemýšlela jsem, jakej si koupím novej mobil!

Dnešní svět je prý lepší. Lidé prý žijí důstojněji, svobodněji… Opravdu? Jakou svobodu má takový \„obyčejný\“ člověk? Nenapadá mě ANI JEDNO rozhodnutí, které by člověk mohl udělat zcela svobodně ! A tak mě napadá další věc – kdo zrovna rozhoduje za mě ?