Saturn

Studentský zpravodajský web

Dnes je pátek 20. července 2018, svátek má Ilja, zítra Vítězslav.

Stažení vojáků je možná dobrým krokem pro Španělsko, ne však pro Irák

Gadžo, 18. března 2004 | Postřehy

Volby ve Španělsku vyhrála socialistická strana, což s sebou přináší dramatický obrat v mezinárodní politice pyrenejského státu. Polsko zůstane ve snahách prosadit svou vizi euroústavy zřejmě osamoceno, přičemž navíc bude muset vyřešit odchod španělských vojáků z území Iráku, které spravuje.

V souvislosti s tím vyvstává otázka správnosti tohoto jednání. Socialisté údajně měli protiválečnou politiku ve svém programu už před útokem v Madridu, nicméně i tak kritikové poukazují na faktické dosažení cíle teroristy. Podle mne jde však o selhání demokracie, kterou tento brutální akt \„nakopnul\“ zpět do správných kolejí (jakkoliv s ním nesouhlasím a jsem jeho odpůrcem).

Když USA se svými věrnými připravovaly tažení do Iráku, stavěla se většina Španělů proti účasti svých vojsk v takovéto akci. Stejně tomu bylo i v Británii, vazalu to nejvěrnějším, i Turecku, které nakonec povolilo vstup vojsk přes své území. Domnívám se, že kdyby volby byly jen pár dní po vyslání španělských vojsk do zálivu (a současně po masových protiválečných demonstracích), pak by to pro vládnoucí konzervativce znamenalo politickou sebevraždu. Nejspíš by tomu předešli, poslechli hlas lidu a Američany by podpořili méně efektivně. A nyní, v podstatě rok po útoku, již většina obyvatel zapomněla rozhořčení plynoucí z pocitu, že byli obelháni. Irák je daleko a z palčivého problému se stal denní kolorit.

Známe to i u nás – do voleb daleko = o nic nejde. Z mnoha učených úst jsem již slyšel, že přání občanů nemusí být v souladu s jejich zájmy, což opravňuje politiky k nepopulárním krokům. Je to tak častá fráze, až se zažila, a diskuse kolem ní v podstatě neexistuje.

Já však vznáším námitku: Nikdo nemůže vědět, co je v nejlepším zájmu lidu – to dokáže prověřit jedině historie – a tudíž nemá právo jednat v rozporu s vůlí svých voličů. Tím by popřel principy demokracie.

Španělsko je zářným příkladem – premiér se domníval, že otevřená podpora nejvlivnějšího státu světa může přinést jen pozitiva, přestože tomu plebejci nerozumí.

Bohužel, 201 cestujících tuto chybu zaplatilo životem.

Toto je moment pro kritiku za to, že vinu teroristů přenáším na Aznara. Není tomu tak. Nejprve je nutné uvědomit si, že slova \„Válka proti terorismu\“ a \„Válka v Iráku\“ jsou zcela evidentně odlišné pojmy. Proti terorismu je bezesporu nutné bojovat. Bohužel, líbivé tažení v přímém přenosu se ukazuje být neefektivním.

Aznar nemohl tušit, jakou cenu jeho rozhodnutí přinese. Není vinen čtvrtečním masakrem, má však částečnou spoluzodpovědnost.

Odchodem španělských vojáků nastává nebezpečný precedens. USA jsou snad jediným státem s relativně vysokou podporou lidu pro Irácké tažení. Nicméně současný stav Iráku má na svědomí celý svět – OSN nedokázala použít svých prostředků, aby tomuto evidentně nelegálnímu aktu zabránila. Prakticky to sice bylo nemožné, ale to nezbavuje členské země OSN morální odpovědnosti za současný i budoucí vývoj Iráku.

Pro zdárný vývoj Iráku je také nutné oprostit se arogance, s jakou je prosazován systém demokratické republiky. Už jen fakt, že je demokracie sic prosazována, ale na druhou stranu jsou třeba veškeré myšlenky na rozdělení státu automaticky odmítány a zatracovány, hovoří o nezcela čistých úmyslech okupantů. Vláda teokracie (jako v Iránu) je zřejmě pro západ nepřijatelná, silný sekulární baasistický stát taky neuspěl, a od zavedení polovičaté demokracie se nedá očekávat nic lepšího. Podle mne existují dva kroky ke zdárnému řešení irácké otázky: jednak výměna vůdců, kteří euroatlantické společenství zavedli do této nespravedlivé a nedomyšlené operace, a také nahrazení americké diktatury (ať už jsou její proklamované cíle jakkoliv vznešené) dohledem OSN.

Irák není klíčem k řešení otázek terorismu, nýbrž omylem, který musí být napraven. Úspěšný politický a ekonomický vývoj Iráku by mohl vést k zjednodušení implikace západního způsobu života (závislého na bohatém hospodářství vyrábějícím množství přebytků) do dalších států oblasti, což by mělo za následek sekularizaci blízkovýchodní společnosti a potlačení kořenů terorismu ve formě, v jaké ho známe dnes. Prosazení \„našich\“ zvyklostí je arogantní, ale v boji proti terorismu (a předcházení jeho vzniku) se mu asi nevyhneme.

Je sice pravdou, že v oblastech Afriky a Asie jsou jiné státy, které si z humanitárního hlediska zasluhují více pozornosti než blízký východ, bohužel pro ně (a naštěstí pro nás), neexistuje v nich žádná radikální frakce nutící vyspělé země k snahám o zlepšení hospodářských poměrů.

Nevím jak vy, ale já jsem s vysláním našich vojáků do Afghanistánu nesouhlasil. Když už chtěla česká vláda demonstrovat svou podporu (či snad podřízenectví), pak mohla vyslat třeba nemocnici, čímž by dosáhla kompromisu mezi mou vůlí a (dle jejich mínění) zájmem státu. Snad to do příštích voleb nezapomenu. Už jen proto, aby mi to nikdo nemusel připomínat tak drastickým způsobem, jakým se to stalo v Madridu.

Článek vyšel 16.3.04 v Brit­ských listech

 

nahoru | permalink

Hledání

Stručně

  • Saturn odešel na zasloužený odpočinek. Vzpomínejte na něj tak, jak vám zůstal v paměti.
    Nezapomeneme!
 

Původní engine: Jan Raszyk; Webmaster: Michal Wiglasz;

© 2002 — 2009: Všechna práva vyhrazena, šíření veškerého obsahu bez souhlasu redakce zakázáno.