Pán Ježíš povolává své učedníky slovy: \„Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.\“ Jak reagují? Okamžitě nechávají svých sítí a loděk. A jednoduše jdou. Právě tak, jako když se na Velké Radě přidávají Frodovi společníci… Jinde říká Ježíš: \„Neberte od nikoho zlato, stříbro ani zlaťáky do opasků.neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv, ani hůl, neboť hoden je dělník své mzdy.\“ Jsou to tatáž slova, jež inspirovala svatého Františka z Assisi k jednomu z největších a nejplodnějších hnutí mysli a srdce v dějinách. Také Tolkien je svým způsobem Františkem. Jak to, napadne nás. Jak to, když pan Tolkien seděl v křesle s dýmkou dobrého tabáku? Ale ano, i on chodil po prašných ulicích a kázal chudým a nemocným. Kráčel na svých stránkách po ulicích naší duše, v mrazu nedostatku krásy a lásky v našich srdcích. I on plakal nad utrpením. Nad chudobou 20. století. Nad světovými válkami a nad temnotou diktatury. Snad prožíval i on svou stigmatizaci, když v zákopech belgické země zakoušel lásku a krásu stvoření Středozemě…když psal obyčejnou tužkou na druhou stranu svého povolacího listu příběh malého hobita, který se sám staví tváří v tvář samému původci zla. Jaká milost mít tuto naději!

Jak se tedy vydat na cestu? Jak jen mohl Tolkien napsat tak úžasné dílo napadlo mě často. Jak mohl tak dokonale skloubit tolik postav a tolik osobních příběhů? A pak mě napadlo, jak mohl svatý František dokázat zlomit tolik nenávisti své doby? Jak? Jak Bůh začal? Jak začínal, když tvořil své dílo? Odpověď mi dala Matka Tereza, když se snažila přesvědčit úředníka, aby jí přes protesty brahmánů povolil starat se o chudé a umírající v poutním domě hinduistů. Zeptal se jí, jak si představuje, že všecko zvládne. Jak se chce vypořádat se všemi útrapami a postarat se o všecky trpící. Matka Tereza neváhala ani okamžik a odpověděla mu jinou otázkou: \„Řekněte, jak byste napočítal do milionu?\“ Úředník byl mírně v rozpacích a pomalu počítal na prstech-jeden, dva, tři… Ano, jeden, dva, tři…kroky, pak jeden či dva zpět, klopýtnutí i úraz, ale cesta je stále cestou, i když je příkrá a trnitá. \„Co záleží na úspěchu?\“ vzkazuje nám Terezka z Lisieux… Zaposlouchejte se tedy do melodie, zavřete oči a poslouchejte, co nám říká Ježíš o Středozemi…

Středozemě…země jako ta naše. Země blátivých cest, temných močálů, ale i posledních údolí velké řeky Anduiny a zlatých lesů Lothlorienu. Země plná legend ze starých časů i těch nových, stále odrážejících touhu po domově, touhu po poznání, strach i odvahu, lásku i nenávist. Středozemě je jako my. Je v ní země Mordor s pevností, v níž přebývá Temný Pán a čeká na vhodný okamžik, kdy se ujme vlády nad naším srdcem. Je tu i poslední domovský dům, Rivendell, Roklinka, kde sídlí moudrý Elrond Půlelf, rozum, který však nezvládne sám odporovat tolika nepřátelům. Ale také je zde Kraj. Malý cípek země. Kraj naší duše, kde se v městečku Hobitín rodí i ta naše nepatrná naděje, kterou podpoří celý vesmír, sám Bůh, abychom zachránili nejen sebe, ale spolu s námi i celičký širý svět! Vždyť i ten nejmenší človíček může změnit svět.

Zdá se tato fráze nudná a oposlouchaná? Ani Frodo se nenadál, že by se jej tato moudrost mohla týkat. Ano i nás. Každého jednoho z nás. Jsme hobitům totiž neuvěřitelně podobní. My, malí lidé s malým srdcem a malou vírou, menší, než hořčičné semínko, ale i ta malá víra zmůže veliké věci. Hobiti rádi dělají to, nač jsou zvyklí a milují jednoduché radosti. Spoustu toho napovídají, ale je-li třeba, dokážou projevit nečekanou odvahu.

Středozemi obývají nejrůznější bytosti. Zlé i dobré. Temný Pán Sauron, jež dokázal svou zlobou a strachem docela zničit ctnosti a krásu prvních elfů, jež zajal. A elfové – jsou nádherná stvoření, jsou tiší a moudří. Oděni stříbrným světlem rozmlouvají svým vznešeným jazykem a pečlivě střeží svá poslední útočiště. Mučením a týráním z některých Sauron udělal skřety. Hroznou formu existence, své poskoky a vykonavatele zla bez kouska citu. Už nedostanou do konce časů naději uniknout. Jejich svíce života zhasla, zůstal jen popel. Moudrý Eru Illuvatar, Jediný a Nejvyšší Bůh však nenechá své hobity napospas. Istari, kmen čarodějů přichází na pomoc malinkým a nepatrným.

A proč vlastně hobiti? Prsten, symbol moci, ovládá vůli a srdce těch, jež jej vlastní. Přitahuje zlo a zatemňuje mysl. Mocná Galadriel, královna elfů ze zlatého lesa či Gandalf, šedý tulák, čaroděj, vidí celý svět. Znají moc a znají bídu utlačovaných. Znají také velikost. Malý hobit zná svou zahrádku. Prsten nemůže vládnout tím, co není…právě proto spoléhají největší ve své bezmocnosti na moc nejmenších… Vždyť i Pán Ježíš říká:\„Velebím Tě Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se Ti zalíbilo.\“

Taktedy, můj malý hobite, vydej se na cestu. Opusť svou útulnou noru. Neber si s sebou nic než Prsten, který máš za úkol zničit! Jdi sám a přijmi na svou cestu jen ty, kteří s tebou půjdou bez donucení-z lásky-svého Sama, Smíška a Pipina. Můj milý Frodo, žádná moudrost nedohlédne do všech konců, proto na své cestě neodsuzuj. A Frodo? Vždycky budeš slyšet můj hlas, svého Gandalfa, který pro tebe v nejhorší chvíli, kdy už nevidíš naději, přiletí na králi orlů, aby tě donesl domů. Drahý Frodo, přijmi svou cestu a vyjdi otevřenými dveřmi. A až přijdeš na místo, kde tvůj přítel prohlásí, že jeden krok zbývá, aby byl nejdál, kam v životě došel, podej mu ruku, chytíte se jeden druhého, protože příště to budeš ty, kdo se bude potřebovat opřít. Tak hodně štěstí, můj malý hobite, hodně štěstí…