Tímto článkem nechci pateticky agitovat, jak my, mající se dobře jsme lhostejní k cizímu utrpení, jak jsme sobečtí a zlí. To ne. Kromě toho, že to většinou není pravda, myslím, že je problém jinde. Nikdo z nás (až na pár zvrhlých výjimek) jistě nepřeje nikomu bídu, bolest, utrpení. Ale většina z nás se s ním ani nikdy tváří v tvář nesetkala. Na televizní obrazovce můžeme sice oplakávat pohromy, masakry, neštěstí, ale na stejné obrazovce se po střihu objeví deset koťat, nebo největší dort na světě. Na stejné obrazovce se také lidé střílí a my víme, že je to jen film. Během devadesáti minut tak může zemřít dvěstě lidí a nám to připadá normální. Nemá přeci smysl přemýšlet o tom, že každá postava ve filmu měla své dětství, oblíbenou hračku, sny, plány, byla do někoho zamilovaná a nebo uměla psát krásné básně. Jenže život není film. A kdyby byl, kdo by dokázal přijmout to, že my bychom pak byli také jeho součástí-figurkou bez minulosti?

Co jsou to česká a slovenská ghetta?

Mohou to být osady, opuštěné domy, zástavby na okraji města, ale třeba i uprostřed města. I když je umístění také velmi zásadním faktorem, sociální izolace obyvatel ghett je daleko závažnější, než lokální. Ghetto se vyznačuje především tím, že lidé žijící v něm, jej vnímají jako jediný možný svět, nevidí za hranice ghetta, i když sní o tom, že se z něj jednou dostanou. Pro ghetta platí jiná pravidla, než mimo ně. Špatné hygienické podmínky, nevzdělanost, nezaměstnanost, nedostupnost, konflikty s okolím to vše uzavírá obyvatele ghetta uvnitř. Okolí se k nim pak staví jako to jsme MY a to jsou ONI. Nejstrašnější je, že lidé z ghett přijímají tento postoj a žijí podle něj (ne)dobrovolně. Děti jsou automaticky umístňovány do zvláštních škol, aniž by někdo zkoumal jejich skutečné nadání či schopnosti, člověka z ghetta jen málokdo zaměstná v jiné než podřadné práci, která je velmi zle placená. Zdravotnická péče je také omezená kvůli neplacení pojištění. Zdá se to spravedlivé, ale kdo ty lidi nezaměstnal? Několik dětí už na to bohužel doplatilo životem. Obrovským problémem, speciálně pro ghetta, jsou lichváři. Často sami obyvatelé ghetta, kterým se zadařilo výhodně půjčit peníze se sto i více procentními úroky. Některé rodiny pak nemají na živobytí skutečně ani tu pověstnou zlámanou grešli. Žijí přes léto z lesních plodů a trávy, v zimě z odpadků… Také máte pocit, že máte TAKOVÉ ŠTĚSTÍ?

Na základě některých argumentů nebo námitek ze strany snažících se o vymanění se zodpovědnosti, jsem sestavila krátký dokument o tom, jak nebezpečné je, chodit se zacpanýma ušima, nebýt správně a dostatečně informován a nepřipouštět si zodpovědnost za ty, kteří prostě tolik štěstí neměli.

Je mi x-náct let, proč se mám o to starat já? Proč se nepostará stát?

Kdo je stát? Je to anonymní vykonavatel špinavé práce? Několik politiků v parlamentu? Prezidentská kancelář? Kdepak! Jsme to MY. My všichni. Síla demokratického a svobodného státu nespočívá v jeho hlavě, ale v jeho nohách! Nohy, na kterých stát stojí, jsme my, obyčejní, běžní, malí lidé. Když my přestaneme pracovat, stát se zhroutí. Když my přestaneme dodržovat zákony, stát se zhroutí. Když si zacpeme uši a přestaneme přemýšlet, necháme se lehce ošálit a v čích rukou pak může skončit naše svoboda? (A netýká se to jen dospěláků, vždyť revoluce a manifestace jsou odjakživa zálibou mladých lidí!). To pak vyjde draze. Koho? Stát? Ano, ale právě tak každého z nás.

V našem vlastním zájmu tedy je, aby byl stát pevný, jednotný a nevznikaly spory, které jej, a potažmo pak nás, oslabují. Vyčerpávají naše peněženky (ghetta jsou velmi drahá kvůli výplatám sociálních dávek, bezpečnosti, neschopnosti placení zdravotní péče, hygienickým opatřením), uvádí nás do stresových situací, vrhají na nás v očích ostatních špatné světlo. A to jsou jen ty materiální škody. Já mám třeba někdy výčitky, když si dopřeji něco dobrého, něco pěkného, něco jen tak, když vím, jak by to pomohlo jinde.

Můžou si za to sami, jak skončili.

Někteří ano, někteří ne. Děti, které se do ghetta narodily, nemají na výběr. Jsou ocejchované, zařazené. Nenesou žádnou vinu a přesto trpí nejvíce. A co jejich rodiče. Skutečně, někteří udělali chybu a už to nelze vrátit. Někteří chybují stále. Velmi častým problémem je neschopnost zařadit se do společnosti především u Romů, lehkomyslnost ono to vždycky nějak dopadne, závislost (alkohol,…), zločinnost (prostituce, krádeže,…), dluhy, lichva. Ale nepotřebují právě tito chybující a stále na místě se dokola motající lidé naši zvláštní péči? Oni ztratili z horizontu ono být normální. Ztratili důvěru a tak se řídí raději krátkodobým horizontem, který především, logicky, zaměřují na uspokojení základních potřeb. A když je společnost místo toho, aby je podržela a pomohla do života v ní, odvrhne na okraj, kdo je tedy více vinen na vysoké nezaměstnanosti, kriminalitě,…?

Je mi to líto, je to hrozné, ale co s tím já nadělám? Kdybych se měl(a) starat o každého…

Nikdo nechce po nikom, aby řešil něčí situaci a už vůbec ne situaci všech. Nejen, že to není v našich silách, ale brzy bychom se sami zhroutili. Jde však o něco jiného. Je mnoho způsobů, jak být užitečným. Láska je velmi vynalézavá. A také je na počátku. Pokud bude naším motivem i cílem, sobectví a slepota, lhostejnost a odpor zmizí. Pokuste se představit si, s jakou něhou byste se starali o někoho, koho velmi milujete. Nebo, jak byste si sami přáli, aby se jednalo s vámi, kdybyste jednou skončili podobně. Je to velmi užitečné, popřemýšlet nad tím, jak jednoduché je, skončit na ulici. K tomu není potřeba mnoho…

Každá maličkost, každý úsměv nebo slovo dělá zázraky, pokud je darované s láskou. Vyzkoušejte to někdy třeba na ulici na kolemjdoucích!Stojí to zato.

Kdyby takto smýšleli všichni lidé, kolik problémů, sporů, konfliktů by nebylo! Jak nebezpečné je být lhostejný! Je to ještě horší, než nenávidět-nenávist dochází svého trestu vcelku brzy a adresně. Lhostejnost se šíří, omlouvá, brání a projevuje se pomalu, zato však daleko hrozivěji…

Kdybyste se chtěli dozvědět více i o tom, jak je možné se do pomoci zapojit a angažovat se, navštivte tyto stránky.

informace o českých ghettech

jak pomoci