Všichni je známe, potkáváme je v blízkosti nákupních středisek, když je teplo, ulehají v parcích na lavičkách s krabicovým vínem po boku, a v zimě se pro změnu choulí v čekárnách vlakových nádraží okolo topení. Špinaví od hlavy k patě, zahaleni do alkoholových a mnohdy i jiných neidentifikova­telných odérů, k vám přistoupí, zastřeným zrakem pohlédnou jakoby skze vás a žadoní o drobné, které svým vrozeným instinktem vycítí i hluboko v útrobách vaší peněženky.
Během čekání na vlak na pražském Hlavním nádraží k nám přistoupil jeden z mnoha všudypřítomných bezdomovců a poprosil nás o malý příspěvek „na hlad“.
Od ostatních se však lišil nejen svým poměrně čistotným vzhledem, ale i optimismem, jež jej neopustil ani v tak složité situaci, v níž se právě nacházel. Nedalo mi to, abych se jej nezeptala na důvody, které vedou mladého člověka k téměř úplné rezignaci ze svého života…

Petr, 23

„Já jsem z Ostravy, pracoval jsem v Šenovské Dopravní Společnosti jako bagrista, ale vyhodili mě, tak jsem tady už dva roky, a je mi fajn. S rodičema nejsem v kontaktu, nikdy se o mě nestarali a já už se o ně taky nezajímám.
Praha je lepší, dají se tady vydělat peníze, ale proč bych měl pracovat, když si tady vysomruju mnohem větší prachy? Konkurence na nádraží je velká, ale žádné ohraničené území nemáme, ať si somruje, kdo chce, když je borec a jde mu to. Za den si vysomrujem tak litr každý, to propijem, cigára nekupujem, dávaj nám je lidi, když somrujem cigára venku s kámošem ve dvou, daj nám je vždycky, protože se nás bojej. Já ale nechci nikoho bít, už mě bolej klouby, rveme se skoro každý den. My jsme vpoho, ale nemáme rádi rýpavý lidi, zrovna včera jsme s kámošem zmlátili skina, měl blbý kecy.
Můj běžný den vypadá asi takhle: ráno vstanu kolem deváté, jdu do Delvity na Florenci, tam si dám vínko, pak jdem tak v jedenáct na Hlavní nádraží, dáme si další vínko a „pracujem“. Policajti už mě tady znají, ale já je mám v … a můžou mi …!
<img src=\„obrazky/2005–04-freinet-nadrazi.jpg\“ alt=\„fotografie části redakce Saturnu s bezdomovcem na hlavním nádraží\“ width=\„320\“ height=\„225\“ class=\„vlevo\“ /> Spíme pod stanicí elektra na Palmovce, v zimě jsme taky pod trafem – teplo a 20 000 voltů nad hlavou :o) Spí nás tam 5+1 holka (společná), tu si hlídáme, tu nikomu nedáme! Baby tady na hlavním ti daj za padesát, ale do toho bych nešel, znáš to, nemoci a špína.
Nevím, proč jsem pořád u vás, přitahujete mě jako magnet, zamiloval jsem se tady do slečny, vypadá jako víla a připomíná mi moji bejvalou z Vršovic.“
(autentický záznam)

Ještě jsme se všichni společně vyfotili (Petr v tmavém svršku), vyštrachali pár drobásků z kapes a obtěžkáni taškami jsme vyrazili směr domov.