Mnoho lidí si představuje smrt jako ukončení dlouhého života, kdy člověk prožije krásné dětství, mládí a stáří. Život je ale bohužel nespravedlivý. Svůj osud si nevybereme. Někdo zemře v 90 a někdo v 15. Pokud se to stane naší blízké osobě, klademe si otázky: \„Proč se to stalo?\“ \„Kde asi teď je?\“ Já osobně se nemůžu smířit se smrtí mého kamaráda, ale po přečtení článku, kdy lidé vyprávějí, co cítili, když prožili klinickou smrt, už to tak nebolí.

Klinická smrt (zástava srdce) ⇒ oživení.Lidé, kteří ji prožili, popisují, že viděli tmu nebo tunel, na jehož konci svítilo světlo. Před očima se jim přehrál celý život, nebo jen okamžik smrti.

První příběh byl anonymní. Tento člověk nepopisuje, jak zemřel, to si vůbec nepamatuje, ale to, co cítil a viděl během pár sekund, než se tzv. vrátil do života.

\„Nejprve jsem znovu prožil svou smrt a posledním obrazem bylo mé narození. Cestoval jsem různými dimenzemi a najednou jsem uviděl záři, přinášející blaženost a štěstí. Do uší mi zněla krásna hudba. Za okamžik jsem padal do hlubin černých jako saze, následoval otřes, po němž jsem se vrátil do života.\“

Druhé vypravování bylo napsáno pod iniciály J.B. Tento kluk popisuje, jak se mu nevyplatilo, když skočil po hlavě do neznámé vody.

\„Najednou jsem zjistil,že jsem neumřel,viděl jsem pod sebou svoje tělo.Začal jsem klesat nějakým černým tunelem,až jsem se ocitl v růžovo-žlutém prostoru – byl jsem doma, ale sám, nikdo tam nebyl. Objevilo se přede mnou obrovské světlo v podobě lidské postavy, ovládl mě pocit velké lásky. Promítlo se mi pár vzpomínek z mého života, ale těch, na které bych raději zapomněl. Jako by mi postava říkala, že se musím vrátit, ale já nechtěl, líbilo se mi tam. I přesto mě kamarád po chvíli vytahoval z vody a já se probudil.\“

Oba příběhy jsou si velmi podobné. Co opravdu prožili tito lidé? Mohl to být jen výplod jejich fantazie? Například hinduisté věří v reinkarnaci (převtělování), až do doby, kdy naplní kladnými skutky své životy. Křesťané věří, že pokud nebudou konat hříchy, dostanou se do \„Ráje\“.

Já jsem si na základě těchto příběhů uvědomila, že když člověk umře, asi se má dobře. Dostane se do krásného prostředí, odkud se na nás dívá. Oba tito lidé měli možnost se vrátit, což můj kamarád neměl. Možná proto, že to byl můj spolužák a bylo mu teprve 15, věřím, že existuje nějaký nadpřirozený svět, že se jednou znovu setkáme a on nás přivítá nějakou tou svou hláškou!

Tento článek jsem napsala pro vzpomínku na Kubu Hrachovce. Kluka, který chodil na naše gymnázium, který se pořád smál a miloval život, který si užíval a nikdy nebyl smutný! Umřel tragicky,ale šťastný.