Už od svého mládí jsem se smával starším spoluobčanům i vyhuleným kamarádům, zapomínají.

Alkohol jsem nikdy moc nepil, o tvrdších drogách ani nepřemýšlel, všechny párty jsem si užíval hezky za střízliva, maximálně posílen jedním, dvěma pivky. Z takového množství se vám určitě nestane, že jediná věc, již si z předešlého večera zapamatujete, bude nikdy neutuchající hudba a neurčití barevní lidé všude kolem vás.
Svou pamětí jsem se pyšnil, však kdo by to nedělal — být jako jeden z toho minima lidí, kteří si pamatují každou maličkost za všech okolností. Ostatní vás obdivují, jak jste děsně pozorní, koulí očima, když vyprávíte do detailu své i jejich příběhy, můžete se tím stát pověstní a vlastně to ani nevadí, přece je tak super být výjimečný!
Tuhle jsem doprovázel kamarádku domů, probírali jsme její 153cm výšku a stačilo poznamenat, že při takové velikosti ani nedohlídne na cenovku z druhé poličky ve zdejší čajovně — musel jsem ji chuděru zvedat, aby uviděla. Nepřekvapivě se zastavila a udiveně: „Hej to je hrozné, ty si pamatuješ úplně všechno!“
Slečna to vystihla, ano, je to hrozné. Pokud jsem vám doteď mazal med kolem pusy, jaká je to nádhera, lhal jsem. Není.

Vězte, ani náhodou ranní probouzení s pamatovákem jak svět nepřináší pouze »dobré« ovoce.
Představte si primitivní situaci, kterak si to míříte svým nablýskaným fárem po úzkých uličkách kolem popelnic, když se dědula nevinně vysypávající svůj koš o vás dozví až prostřednictvím fantasticky hluboké, zhnědlé kaluže letící si na jeho oblečení. Kdo by si chtěl tohle pamatovat po zbytek života, když ani omluva jeho srdceryvně smutnou tvář nerozveselila? Kdyby z toho byla nějaká humorná historka pro pobavení publika, jenže z celé projížďky vám zbude jen tohle »nedopatření«. O to hůře se pak ta další rána probouzíte. Už jen to vědomí, že na včerejšek jen tak nezapomenete, vrývá onen skutek hloběji a hloběji do paměti. Jaký to paradox.

Proto vždy po nějakém takovémto problému další ráno raději nevstávám, a musím-li, pouštím nahlas muziku, abych rozptýlil zlé myšlenky. Jistě, sadisté by mohli mít radost, já mezi ně však nepatřím, tudíž stačí jediná vzpomínka »na dědulovo trauma« a skvělá nálada dokáže zmizet jako mávnutím zázračného proutku.
Slyšel jsem ještě o dalších metodách. Kromě hudby lze použít taky již zmiňované drogy. Nepředpokládám, že byste nosili jointa za uchem všude s sebou, ale jedna pulka slivovice ráno do levé nohy, taky do pravé, aby jí nebylo smutno, ještě třetí ze zvyku, a tradá do víru městské hromadné dopravy, nutno podotknout, že celkem z vesela.
Samozřejmě, zapomenout své ctěné jméno, kolik rohlíků jste měli vlastně koupit, či proč sedíte v letadle Praha–Tokio, to by se stávat nemělo, ale proč se zrovinka můj mozek neuráčí zbavit jistých momentů v životě, byť zřídka, jen trošku alespoň, některé… Musíme si pomáhat od svých problémů, sami sobě a všemi prostředky.

Upřímně řečeno, já si používám oba způsoby najednou. Každé ráno spojení libozvučné moravánky s nasládlou chutí slivovičky, a hned je mi lépe. Ani na těch akcích už se nešetřím, jeden přípitek za druhým spalují mou ukrutnou vášeň a touhu po nevědomosti. Dámy a pánové, s určitostí vám mohu sdělit, funguje to. Říká se, že alkohol je metla lidstva, už vím proč, heč!

Takže, až vám zas někdo bude namlouvat, že jste včera moc pili, zřejmě bude mít pravdu, avšak nevadí. Pointa je totiž v tom, že se můžete těšit na záživné znovuobjevování zajímavých momentů z minulé noci, což se stává bezpochyby zlatým hřebem a definitivní tečkou, resp. spíš třemi tečkami, za předešlou oslavou. A hlavně, z interpretace třetích osob svým, už několik hodin zapomenutým, trapasům věřit nemusíte, z hezkých činů můžete beztrestně vytvořit brilantní, tudíž oslava byla skvělá.

Konečně zapomínám.