Jak jistě každý ví, stužkovací večírek obyčejně bývá perfektní záminkou k velké chlastačce. Nebudeme si nic nalhávat, nejinak tomu bylo i tentokrát. Avšak pokud se na akci podíváme s odstupem, musíme dospět k závěru, že tato akce byla velmi povedená, ba dokonce i na (pro stužkováky nezvykle) docela vysoké úrovni.
Ale popořádku…

Po dlouhých a složitých domluvách se nakonec maturitním ročníkům našeho gymnázia podařilo shodnout se na společném stužkovacím večírku, jeho termínu a dokonce i na dalších věcech, i když se to zpočátku zdálo skoro nemožné. (Touto cestou děkuji všem zástupcům našich tříd za projevenou snahu, trpělivost a organizační schopnosti.)
VIII.A měla svůj maturitní večírek již o týden dříve, což byla trochu škoda.
Ale možná i štěstí, neb to by teprve jinak v sálu bylo pořádně plno.

Jak je již pro nejrůznější plesy a večírky obvyklé, naší základnou se stalo PZKO ve Stonavě. Památným okamžikem, na který jistě mnozí z nás budou vzpomínat celý život (z nichž někteří se možná do konce života budou snažit vzpomenout si na něj :-) ..), se stala první prosincová sobota a část nedělního rána…

Poté, co jsem ve společnosti přátel (kupodivu včas) vstoupil do sálu, nestačil jsem se divit. Nejenom, že část sálu zabíraly dlouhé stoly s (prozatím) čistě bílými ubrusy, chipsy a dalšími slanými pochutinami, nejenom že na pódiu za svými zařízeními seděla trojice dýdžejů, ale hlavně jsem mnohé spolužáky skoro nebyl s to poznat. Nevěřili byste, a já do té doby taktéž nevěřil, jak moc je známý výrok „šaty dělají člověka“ pravdivý. Hoši (muži) v oblecích, slečny v elegantních šatech. Neustále jsem ohromeně chválil jejich krásné šaty, krásný účes nebo oboje. Vskutku, přál bych vám moci to vidět na vlastní oči. Snad i díky tomu vládla zvláštní, těžko popsatelná, slavnostní atmosféra.

Po prvních několika desítkách minut, kdy se dokončovaly poslední přípravy, které většina strávila pojídáním slaných dobrot, a komunikováním s okolo sedícími, stojícími či procházejícími, byl Stužkovací večírek Bohumilem Tejnickým a paní profesorkou Čermákovou, poměrně pěkným úvodním slovem, oficiálně zahájen.
Poté již započal samotný program.
Ozvaly se první tóny Bittersweet Symphony a do sálu začali vstupovat studenti 4.A. Pod pódiem se seřadili do půlkruhu a jejich třídní, pan profesor Parchanski společně s několika dalšími přistoupil ke každému studentovi, připnul mu na oděv stužku (když si budete všímat studentů kolem sebe, možná nějakou z těch stužek uvidíte taktéž…), popřál mu hodně štěstí u té naší závěrečné zkoušky a velkým mečem jej pasoval do role maturanta.
Podobně stužkování probíhalo i ostatních tříd, ale o tom se již rozepisovat nebudu (ale klidně to někdo udělat můžete třeba v komentářích), neb i bez toho tento textu beztak bude až nesnesitelně dlouhý. ;-)

Následně se rychlostí blesku rozšířila touha snad všech nechat se vyfotografovat s kdekým, takže si člověk musel dávat docela pozor, aby někomu omylem nevlezl do záběru. Já se však ani příliš starat nemusel, neb naše třída jako první měla připravenou večeři ve vedlejší jídelně, kde z důvodu malého prostoru každá třída musela večeřet samostatně. Spolužačka pronesla pěkný projev, následně jsme si všichni připili na úspěch u maturity a během přátelského rozhovoru se pustili do řízků a brambor.

Následně večeřely i ostatní třídy, v sále mezitím začala hrát hudba. A první odvážlivci (dva kluci z áčka a tři holčiny z oktávy ;-) ..) začali tančit. Časem se k nim připojili i další.
Když byli všichni po večeři, byla vyhlášena taneční soutěž. Každý z přítomných profesorů dostal za úkol vylosovat si svou partnerku, v případě dam svého partnera, z řad studentů. Každého vylosovaného provázel silný aplaus ostatních a mnohdy zároveň i oddech všech okolo, protože se tak pravděpodobnost, že budou taženi i oni, zmenšovala s každým dalším vybraným soutěžícím. Já vybrán nebyl, takže jsem si mohl užívat pohodlí židle a sledovat mnohdy okouzlující taneční kreace vylosovaných párů. Zvláštní pozornost si zasloužilo duo profesorů Jelínka a Kresače, kteří odmítli vybrat si (ke smůle všech slečen) partnerku a toužili tančit spolu. Bylo jim to umožněno, takže se nám, studentům, naskytl krásný pohled na jejich otočky, záklony a další taneční prvky. Až do finále se nakonec se svými partnerkami probojovali pan profesor Slowik, Parchanski a pan ředitel. Tančili vskutku velmi dobře. Kdo však nejlépe, je těžké posoudit, a navíc v té době jsem byl ve vedlejší chodbě a sledoval temperamentní tanec dvou slečen z oktávy. Nakonec prý vítězství připadlo Miroslavu Slowikovi a Denise Studené. Ale skvělí byli všichni. :-)

Po ukončení soutěže již následoval několikahodinový volný program: dýdžejové pustili muziku; někteří studenti seděli u stolů a sledovali hemžení okolo, jiní si šli ven zakouřit, jiní ven si pokecat; spousta lidí se odebrala do baru a pokračovala v posilňování se alkem i nealkem a někteří začali na (hlavně z počátku přeplněném) tanečním parketě více či méně úspěšně předstírat tanec. S přibývajícím časem přibývalo i lidí s velmi přátelskou náladou a absolutně vysmátými tvářemi, některým se to podařilo dovést ještě na vyšší úroveň společenské únavy – spali sedíce, pod sebou rozbité skleničky a rozlité nápoje, a v jednom případě bohužel i vyvrhnutý obsah žaludku. Na druhou stranu je až s podivem, že jinak se celá akce obešla bez větších problémů a komplikací. I díky tomu, myslím, můžeme na náš stužkovací večírek vzpomínat jen v dobrém.
Autobusy byly skutečně přistavěny na slíbenou půl třetí v noci, takže většina studentů se dostala domů právě jimi. Co jsem slyšel, zábava, podpořena dokonce snad i zpíváním lidových písní, pokračovala v autobusech i během cesty. To ovšem zhodnotit nemůžu, neb jsem se zpátky do Karviné společně s některými dalšími dostal taxíkem…

V Karviné pak mnozí dále pokračovali v oslavách v několika klubech, ale to již není tématem tohoto článku a celkově tak nějak prostě už by možná bylo lepší o tom nepsat… Jestli chcete vědět více, můžete se zkusit někoho zeptat, možná si sem tam někdo i něco pamatovat bude… ;-)

Dlouho jsem přemýšlel, jak ukončit tento článek. (A na nic kloudného nepřišel.) Nakonec jsem tak dal za vděk slovům jednoho mého spolužáka, které přesně vystihují pocity, jež cítí nejspíše nejenom on nebo já, ale i mnozí další z těch, kteří se našeho výborně dopadnuvšího stužkováku zúčasnili. Tedy: Kdo nebyl, neuvěří. Kdo byl, nezapomene…