Snad každého malého caparta učili doma slušně pozdravit. Rodičové začínali klasicky – udělej „pápá“ a končívali ve vašem pozdějším věku – „jakto, že jsi nepozdravil?“. Příště už dítko slušně řeklo „dobrý den“ či „na shledanou“.

Při procházení chodbami naší školy často potkávám starší generaci. Slušností je pozdravit, byť by to byl pan ředitel nebo paní uklízečka. Ale ne vždy se mi dostane stejně zdvořilé odpovědi, leckdy ani zabručení či očekávaného kývnutí hlavou ne. Milí kantoři, mnozí z vás mě neučíte. Mnohé z vás zdravím. Ale jen minimum z vás odpoví. Je opravdu tak náročné verbálně vyjádřit „dobrý den“?

Když vás nepozdravíme, začnete si stěžovat, jak je ta mládež nevychovaná a že ani pozdravit to neumí. Ale vy jste ty autority. Vy jste ti, od kterých se máme učit. Vy byste měli jít příkladem a aspoň něco zamumlat.

Popravdě, už mě to přestává bavit. Ale slušnost je slušnost. A tak doufám, že až se příště budu vracet z učebny němčiny například, odpovíte mi na pozdrav.