Když jsme se z teplé ČR vydávali na chladný západ, mnohé z nás bojovaly se svými nemocemi. Občas místo sborového zpěvu z nás šel sborový kašel, ale přesto jsme doufaly, že vše dobře dopadne.

Náš první nocleh byl v Salzburgu, v Mozartově rodišti. Odtud jsme zamířili do Erfstadtu, kde nás ubytovávali pro některé už velmi dobře známé rodiny z Freundeskreis Permoník. Dalšího dne následovala cesta Eurotunelem. A ve Walesu samotném jsme byli ubytování na kolejích v jednolůžkových pokojích.

Zde jsme se seznámili i s našimi spolu-soutěžícími; čtyřmi sbory. Mezi ty patřily dva sbory z Polska-jeden dětský, převážně chlapecký a druhý plný mladistvých (asi se neubráním přirovnání k našim vlastním Voices), další z Estonska, kde věkový průměr mohl činit tak 40 let, a konečně poslední, místní z Walesu, seskupený z mužů a hlavně pánů s pár šedinami a elánem, že by vystačil nám všem.

Osobně si myslím, že soutěž byla zajímavě zmatená, co se týče organizace. Párkrát nastaly okamžiky, kdy jsme vůbec netušili, co bude. Např. když jsme jeli víc jak hodinu autobusem na koncert s programem, který získal krycí název „Rozrývka“, poněvadž jsme zastavili nedaleko kostela a uvedli se jednou z tisíce a jedné verzí Cesty kolem světa.

Nakonec jsme se na vyhlášení, kam jsme málem dorazili pozdě, dozvěděli o svém absolutním vítězství a s jevištěm jsme se rozloučily naší známou Sestrou v Akci. Na večírku s ostatními sbory jsme ještě všechny nadchly klidným Aleluja a na to rozvernými Věnikami.

Z Anglie jsme viděli Shakespearovo rodiště Stratford-upon-Avon, St. Fagans National History Museum (místo přirovnávané k našemu Skanzenu), katedrálu v Coventry, Londýn a některé jeho významné památky, Dover z oken autobusu a z trajektu.

Aby nebyl našim cestám brzký konec, vydali jsme se i do Paříže. Strávili jsme nádherné chvíle na lodi, odkud ač jsme mrzli, neboť byl kouzelný večer a slunko právě šlo spát, jsme mohli spatřit spoustu budov, jejichž jména si budou s to vybavit snad jen ti, kdo se učí francouzsky. A Eifelova věž tyčící se nejprve v dálce a nakonec tak blízko, až nás snadno proměnila ve foto-maniaky, nám rovněž učarovala. Nocování ve Formuli už zdaleka nebylo tak poetické.

Poslední noci, strávené ve Wolfstadtu, už bylo do zpěvu vážně málokomu. Zpět do ČR nás přijíždělo snad víc nemocných než zdravých. Každopádně jsme viděli spoustu z krás západní Evropy, utratili závratné částky v přepočtu i bez a všeho jsme si užili, jak jen jsme mohli. Hlavně neusnout na vavřínech.