České Vánoce ztrácí svou identitu. V televizi se to hemží „santaclauzovskými“ reklamami, z výloh obchodů se na vás kření rudolící stárnoucí chlapík s červenou čepkou na hlavě, nebo je o obchod či rodinný dům opřen žebřík s postavou lezoucího obtloustlého chlapíka v červeném, který se snaží vloupat nejbližším oknem dovnitř. A přitom náš Ježíšek jakoby upadal v zapomnění.

Dovolím si tvrdit, že identita Vánoc není jediné, co se z nich vytrácí. Předvánoční shon všichni dobře známe. Snad i díky tomu se mi zdá, že Vánoce pomalu ztrácí svou podstatu. Ještě o Štědrém dni není v obchodech nouze o nakupující maniaky, kteří koupí vše, co je ve výhodné třicetiprocentní slevě, protože mají pocit, že „stále nemají všechny dárky“ .

Po tom všem stresu se konečně zasedne ke štědrovečerní večeři, kterou tvoři buď kapr, popřípadě jiný zástupce ryb, či drůbež, nebo cokoliv jiného, co se dá považovat za pokrm.

Nakonec se rozbalí dárky, poděkuje Ježíškovi (či jinému stvoření nebo osobě) za nadílku pod stromečkem a máme to zase úspěšně za sebou.