Katty, 4. září 2005 | Studentská
Prázdniny skončily a začal nový školní rok. Pro nás, co už gymnázium navštěvujeme a víme co můžeme čekat, se skoro nic nezmění. Teda kromě toho, že postoupíme do dalšího ročníku. Nejvíc budou ale začátek školního roku prožívat nováčci, před kterými se otevře další část jejich života, jež je začne připravovat na zkouškou dospělosti, jíž je maturita.
Bohužel se ale musím zmínit i o těch, kteří se na svou vysněnou
školu, kterou bylo samozřejmě naše gymnázium nedostali, a museli si zvolit
školu jinou. Třebaže vůbec neodpovídá jejich představám. Snad i oni
vykročí do nového školního roku pravou nohou a na jiné škole se jim
přece jen zalíbí.
Ale co když někdo z nich pravou ani levou nohou vykročit nemůže? Co když
je připoutaný na vozík? Zamyslete se teď trochu. Je na našem milovaném
gymnáziu nějaký tímto způsobem postiženy člověk?? Ne! Všichni
postižení nejsou připoutáni k vozíku na trvalo a třeba s pomocí berlí
by naši školu navštěvovat mohli. Zeptám se vás : Pomohli byste člověku,
o kterém by jste věděli, že má takovýto handicap třeba s věcmi?
Určitě ano. Když by se vám stala nehoda a vy se ocitli v tomto stavu,
určitě byste byli rádi, že vám někdo pomůže, a od toho přece lidi
kolem nás jsou.Osobně si myslím, že případní spolužáci by se naučili
mnohem víc, než jen věci které jim vštepuji profesoři v hodinách.
Naučily by se víc porozumět, víc pomáhat a pochopit.
Chtěla bych vám vyprávět příběh jednoho milého klučiny, jehož
vysněnou školou bylo gymnázium. Naše gymnázium, elitní, výběrová
škola, jak se někdy proslýchá. Ten kluk má jen jeden malý handicap a to,
že bohužel neovládá své dolní končetiny tak, jak by měl, a při psaní
těma horníma je trochu pomalejší než ostatní děti. Ale když má před
sebou svůj notebook, píše rychleji než já. Takže ho používá jako
takovou kompenzační pomůcku už od základní školy, kterou mimochodem
vystudoval celou s vyznamenáním. Je to velmi cílevědomý chlapec, který
i přes své postižení na vozíku nechce zůstat, a tak jsou jeho hlavni
oporou dvě berle a při chůzi do, a ze schodů mu stačí zábradlí ,takže
by se dokonce i na naší škole dokázal pohybovat. Bohužel se na naší
školu nedostal.
Ne, že by nechtěl. Chtěl, a moc. Jenže narazil na problém, jimž se stali
přijímací zkoušky, podle kterých si naše škola vybírá své studenty.
Nejsou totiž zdaleka tak ideální jak se zdají na první pohled, protože
nezohledňují to, že by je mohl dělat člověk s nějakým postižením.
Kdyby je totiž měl dělat kluk z mého příběhu, tak by je buď
potřeboval ve formě, kterou by mohl zpracovat na svém počítači, nebo by
na ně, kdyby je vypracovával svou rukou, potřeboval o něco víc času. Ale
těmito možnostmi bohužel SCIO testy nedisponuji.
Proto osud tohoto klučiny skončil tak, že byl přijat na obchodní akademii,
kde diky svému průměru nemusel přijímací zkoušky vykonat. Problém je
to, že tuto školu si nevysnil, ale člověk by přece za svými sny měl
jít! No ne? Kromě tohoto detailu se jeho život zkomplikuje jak jemu, tak
i jeho rodině. Kdyby totiž chodil na gymnázium, jež je pár desítek metru
od jeho bydliště mohl by do něj chodit sám, ale jelikož je jeho nynější
střední škola tak daleko, bude pořád závislý na pomoci své rodiny,
která jej bude muset každodenně odvážet.
Je to tak trochu smutný příběh, ale nepsala jsem jej, aby vám po jeho
přečteni bylo smutno, ale chtěla jsem jen všem kolem sebe otevřít oči,
aby jste si všímali a bezohledně nepřehlíželi lidi kolem nás, kteří
potřebují naší pomoc, a za které bychom měli bojovat.
Honzo, jestli si zrovna čteš můj článek ,tak nebuď smutný. Všechno zlé
je na něco dobré.Určitě si říkáš „to se ti lehce řekne“ ale
držím ti palce a přeji hodně štěstí a to nejen tobě, ale i ostatním,
co mají podobný problém jako ty a musí se potýkat s takovými nedostatky
školního systému. Nejste v tom sami!
Původní engine: Jan Raszyk; Webmaster: Michal Wiglasz;
© 2002 — 2009: Všechna práva vyhrazena, šíření veškerého obsahu bez souhlasu redakce zakázáno.