Bohužel se ale musím zmínit i o těch, kteří se na svou vysněnou školu, kterou bylo samozřejmě naše gymnázium nedostali, a museli si zvolit školu jinou. Třebaže vůbec neodpovídá jejich představám. Snad i oni vykročí do nového školního roku pravou nohou a na jiné škole se jim přece jen zalíbí.

Ale co když někdo z nich pravou ani levou nohou vykročit nemůže? Co když je připoutaný na vozík? Zamyslete se teď trochu. Je na našem milovaném gymnáziu nějaký tímto způsobem postiženy člověk?? Ne! Všichni postižení nejsou připoutáni k vozíku na trvalo a třeba s pomocí berlí by naši školu navštěvovat mohli. Zeptám se vás : Pomohli byste člověku, o kterém by jste věděli, že má takovýto handicap třeba s věcmi? Určitě ano. Když by se vám stala nehoda a vy se ocitli v tomto stavu, určitě byste byli rádi, že vám někdo pomůže, a od toho přece lidi kolem nás jsou.Osobně si myslím, že případní spolužáci by se naučili mnohem víc, než jen věci které jim vštepuji profesoři v hodinách. Naučily by se víc porozumět, víc pomáhat a pochopit.

Chtěla bych vám vyprávět příběh jednoho milého klučiny, jehož vysněnou školou bylo gymnázium. Naše gymnázium, elitní, výběrová škola, jak se někdy proslýchá. Ten kluk má jen jeden malý handicap a to, že bohužel neovládá své dolní končetiny tak, jak by měl, a při psaní těma horníma je trochu pomalejší než ostatní děti. Ale když má před sebou svůj notebook, píše rychleji než já. Takže ho používá jako takovou kompenzační pomůcku už od základní školy, kterou mimochodem vystudoval celou s vyznamenáním. Je to velmi cílevědomý chlapec, který i přes své postižení na vozíku nechce zůstat, a tak jsou jeho hlavni oporou dvě berle a při chůzi do, a ze schodů mu stačí zábradlí ,takže by se dokonce i na naší škole dokázal pohybovat. Bohužel se na naší školu nedostal.

Ne, že by nechtěl. Chtěl, a moc. Jenže narazil na problém, jimž se stali přijímací zkoušky, podle kterých si naše škola vybírá své studenty. Nejsou totiž zdaleka tak ideální jak se zdají na první pohled, protože nezohledňují to, že by je mohl dělat člověk s nějakým postižením. Kdyby je totiž měl dělat kluk z mého příběhu, tak by je buď potřeboval ve formě, kterou by mohl zpracovat na svém počítači, nebo by na ně, kdyby je vypracovával svou rukou, potřeboval o něco víc času. Ale těmito možnostmi bohužel SCIO testy nedisponuji.


Proto osud tohoto klučiny skončil tak, že byl přijat na obchodní akademii, kde diky svému průměru nemusel přijímací zkoušky vykonat. Problém je to, že tuto školu si nevysnil, ale člověk by přece za svými sny měl jít! No ne? Kromě tohoto detailu se jeho život zkomplikuje jak jemu, tak i jeho rodině. Kdyby totiž chodil na gymnázium, jež je pár desítek metru od jeho bydliště mohl by do něj chodit sám, ale jelikož je jeho nynější střední škola tak daleko, bude pořád závislý na pomoci své rodiny, která jej bude muset každodenně odvážet.

Je to tak trochu smutný příběh, ale nepsala jsem jej, aby vám po jeho přečteni bylo smutno, ale chtěla jsem jen všem kolem sebe otevřít oči, aby jste si všímali a bezohledně nepřehlíželi lidi kolem nás, kteří potřebují naší pomoc, a za které bychom měli bojovat.


Honzo, jestli si zrovna čteš můj článek ,tak nebuď smutný. Všechno zlé je na něco dobré.Určitě si říkáš „to se ti lehce řekne“ ale držím ti palce a přeji hodně štěstí a to nejen tobě, ale i ostatním, co mají podobný problém jako ty a musí se potýkat s takovými nedostatky školního systému. Nejste v tom sami!