Saturn

Studentský zpravodajský web

Dnes je středa 17. ledna 2018, svátek má Drahoslav, zítra Vladislav.

Jak se český Honza dostal do EU, aneb náš muzikant se ani v Polsku neztratí

Gellar, 18. března 2006 | Kultura

Koukněte na Plecháčkovu reportáž z polské soutěže Gitariáda pod záštitou EU

Odjezd

Stojíme s Pepisem před lahůdkami a čekáme na Groba: „ On snad chce vykoupit celé lahůdky, či co. Je to guma.“ „ Dobrý den“, zdraví Pepa mého tatíka, který zrovna vyšel z lahůdek. „Čau, tati.“ „Ahoj kluci, tak ať vám to dneska šlape,“ přeje nám tatík a já přemýšlím nad tím, že to zní, jako bychom jeli šlapat chodník. „ ,Jo a Pítrs, jestli přijedete rozumně a půjdete na pivko, stav se k babičce, má pro tebe peníze.“ To se hodí, moji ocelovou rezervu jsem tenhle měsíc už projel za paličky s nylonem. Hitchkorky jsou podělaně drahé, ale mají dobrý zvuk i s umělohmotnou hlavičkou. „To zase budou chlastat?“ „Pepis, taky se mi to nelíbí, pamatuješ jak to dopadlo minule, ale nic s tím nenaděláme.“ Pepa si začíná opakovat texty a já přemýšlím, jestli jsem si všechno sbalil. Grob konečně vychází s nepopsatelným výrazem šťastného člověka, to by jeden nevěřil, co s druhým udělá čabajka a tři rohlíky, a přesouváme se do Mánesa. „Hele, kdo nám jde naproti,“ Grob ukazuje na hlouček žen.“ „ Kdo, kdo?“ ptá se poloslepý Pepa. „To jsou profesorky, Pepis, asi mají slet“. V Mánesu, jako vždy, v tuhle dobu nikdo není, a tak si sedáme k našemu stolu. Za chvíli přichází Špáňa a objednáváme čtyři kousky. Na moji otázku: „Komu je blbě?“ mi všichni odpovídají, že jsou v pohodě. Stejně si myslím, že kecají, i když se chechtáme jak gumy, je mi jasné, že každý z nás myslí na to, jak budeme hrát. Čas utíká rychle, je čas jít. Ještě zaplatíme a už si to šineme na vrátnici do kulturáku. Tak ještě kafíčko z automatu, hele, Kamil už konečně přišel. „Kluci, odvoz je tady,“ volá nás paní Kolořová, která jede s námi za kulturní dům. Venku na nás čeká červený van s polským šedivým řidičem, tak naložíme věci a vyrážíme.

Cesta tam

Ještě, že Wodislav není tak daleko, říkám si. Po dvaceti minutách Španík začíná trpět urputnými bolestmi: „Já už to nevydržím.“ „Dobře ti tak, vypít tři chlebíky a ani si nezajít, tomu říkám adrenalinový sport.“ Začínám si ze Španíka dělat legraci: „Slyšíte tu vodu, jak kape? Kap, kap. A co to tu šumí? Že by Niagára? Ššššš.“ Už jsme na hranicích a vytahujeme občanky. Udivený polský celník se ptá, co jsme zač. Náš polský řidič mu vysvětluje, že hrajeme na Gitariádě a celník ji k našemu úžasu snad zná. Jedeme dál. „Hej prďoši, není vám divné, že tu Gitariádu znají i tady 20km od Wodislavi?“ ptá se Pepa, ale nedočká se kloudné odpovědi. Jsme tu. Ještě nikdy jsem neviděl kulturák na kopci, ale což, jiný kraj, jiný mrav.

To jme V.I.P., či co?!

Mladší Polka, jedna z pořadatelek, nás vede do naší šatny. Je perfektní, chtěl bych v ní mít svůj pokojík. Zrcadla se lesknou, moderní nábytek, nově vymalováno (modro-žlutě, ještě cítím barvu) a perfektní sedačka pro tři, která mi připomíná naší ze zkušebny, i když se s ní nedá vůbec srovnat, pač naše je ráda, že je ráda… . A tak kluci vyndají své nástroje a začínají je leštit. Já se zatím přezouvám a už se těším, až se podívám, na co budu hrát. „ Je to super, tady je určitě šatna pro V.I.P,“ míní Pepa a nikdo mu to nevyvrací. Otevírají se dveře a místní zvukař se nás ptá, kde máme komba. „ Komba, jaká komba? Vždyť nám řekli, že si nemáme nic brát. To je teda v pytli.“ Budeme muset hrát bez komb, věřit zvukaři a odposlechům. Začínám mít divný pocit, přivezl jsem si jen paličky, taky mi řekli, ať nic nevozím.

Příprava

Sál je to střední, tak pro 400 lidí. Bubny jsou vyvýšené, jak to mám rád. Dávám se do hovoru s jedním týpkem, co právě zvučí přechody. Seznamujeme se, je to Tomy, má taky svoji skupinu a zkouší přímo tady v kulturáku, a ty bubny – Tamy ( já jsem hrál na Tamy, tralala) jsou jeho. Trochu mi nesedí rozestavění a Tomi říká, že si to pak můžu přestavět. Pořád čekám, kdy přistaví ještě jeden stojan s crashem, ale Tomi mi říká, že má jen splash. „To je teda fajn, proč jsem si jen nevzal svoje Zidljany,“ Tomi říká, že se poptáme jiných. Mezitím zapojuje Kamilos svůj keyboard, a pak kluci zkouší své kytary. Jsem v šatně a snažím se přepracovat si songy na jeden činel. „ Jak mám asi vířit na splash?“ Volají mě, prý hrajeme úplně první a máme jít zahrát dohromady. Trochu předělám roložení set-upu a jde se na věc. Jamík zní dobře, mám vedle sebe odposlech a zní to dobře. V hledišti je už dost lidí a my si pinkáme. Zkouším splash používat jako crash, ale není vůbec výrazný. Jdeme ještě do zákulisí, řešíme s Tomym činely a nakonec se to povede, Grob a Špáňa hrajou stínové divadlo a pijí pivo.

Hrajem

Docela hezká Polka uvádí začátek, a potom nás zve na scénu. Pepa jde první, zadře se o hřebík na plátně, na kterém mě budou promítat, jak hraju, a roztrhne si kalhoty na dvou místech. Tak jedem, hraje se mi dobře, docela i improvizuji, jen se občas zleknu zvuku mlhovače za mnou a přes jeho mlhu nevidím publikum, jen zadky mých spoluhráčů. Grob později říká, že se vůbec neslyšel a je naštvaný. Při první písničce na nás dokonce prý pařili vepředu (přes mlhu jsem neviděl) a je tam i nějaká hodně hezká slečna. Druhá písničkz je Cesta, pomalejší a procítěnější. A teď přichází Pán, kuňa já věděl, že jsem měl spustit toho rida. Ale je to fajn, úplně se rozehráváme a už…. Jedna s poředatelek ukazuje time. Toto teda nechápu.

Co bylo po

Poředatelka nás sprdla, že jsme měli podle pravidel hrát jen tři písničky. Říkám ji, že jsme hosti a ne soutěžící a měli jsme hrát písní pět. Vysvětluje mi, že i my jsme soutěžící. Všichni se tomu divíme a jsme trochu naštvaní, protože jsme nemohli zahrát dva nejnovější songy. Rychle nás to přejde, pořadatelka říká, že potom, co nás vyfotí, dostaneme najíst. Říkám si, že tu bude asi něco jako Asia bar u nás. Jak jsem se spletl. Vedou nás do druhého křídla budovy přes kuchyň, kde se právě připravují naše pizzy. Když vyjdeme z kuchyně, chvíli se divíme, restaurace se nekoná, je to rocková putika s jukeboxem. Vedou nás k jedinému stolu, na kterém je ubrus, zapalují svíčku a začínají nosit pizzy. Po chvilce donesou tři vlaječky: EU, Polska se znakem Wodislavi a České republiky se znakem Karviné. Nechápeme. „Teda v tomhle směru jsou fakt Poláci perfektní, umí se prostě bavit. Kulturák ( který je spíš jen na hudební produkci) napojený na hospu s pizzerií. Muzikanti tu fakt nemají daleko ke zdroji.“ Všichni mi dali zapravdu. Později nám Tomy řekl, že je to spíš takové muzikantské středisko.

Jak Pepis získal svoji novou přezdívku a jak jsme poznali Tomyho skupinu

Když dojídáme (úplně jsme se napráskali), přichází Tomy a začínáme se bavit o všem, co patří k muzice. Občas máme trochu potíž s překladem, ale Kamil nám pomáhá a až na jeden termín si ví vždycky rady. Tomy se ptá, kdo je u nás špyrytus. „Kamil, co je to špyrytus?“ ptá se Pepa. „A vím já?“ Mně to zní jako spirytus (duch), a tak souhlasím, s Kamilem, když pak říká, že by to mohl být vokál. Všichni ukazujeme na Pepise a Tomy se směje a říká mu ty alkoholiku (ten den jsem Pepovi neřekl jinak než špirytus, tak doufám, že se to chytne.). Po chvíli přichází celá Tomyho skupina, seznamujeme se a klebetíme dál. Tomy říká, že si chce s námi zahrát u nás (uvidíme, co se z toho vyklube). O půl sedmé je čas vrátit se zpět do sálu, shlédneme ještě jednu skupinu, nastoupíme před publikum a převezmeme ocenění. Je čas jet domů.

\

Cesta zpět

Na cestě zpáky trochu rekapitulujeme dnešek a bavíme se. Na hranici se nás tentokrát ptá Čech, odkud jedeme. Paní Kolořová mu to vysvětluje a on se ptá, co je to Gitariáda, načež mu Pepis ukazuje ocenění. Je to super.

 

nahoru | permalink

Hledání

Stručně

  • Saturn odešel na zasloužený odpočinek. Vzpomínejte na něj tak, jak vám zůstal v paměti.
    Nezapomeneme!
 

Původní engine: Jan Raszyk; Webmaster: Michal Wiglasz;

© 2002 — 2009: Všechna práva vyhrazena, šíření veškerého obsahu bez souhlasu redakce zakázáno.